People of CzechTrade

Poznejte tým CzechTrade

Marek Atanasčev

Kdo by řekl, že výběr vedlejšího jazyka našich dětí dokáže zcela ovlivnit jejich budoucnost? Pro Marka se italština změnila z předmětu na gymnáziu, co musel nějak přežít, v milovaný jazyk, který ho doprovázel celým studijním a pracovním životem. Marek Atanasčev vede italskou kancelář CzechTrade v Miláně, je milovníkem sportu, románských jazyků, a jak už sám rád říká, tak trochu Italem.Na gymnáziu jsem měl možnost si vybrat jako druhý jazyk francouzštinu nebo italštinu. Francouzština pro mě byla jasná volba – můj prapradědeček byl původem Francouz a babička z druhé strany rodiny v ní vynikala a byla by ráda, kdyby rodinná tradice pokračovala. Ale protože se přihlíželo ke studijním výsledků, a já byl spíš třídní šašek a sportovec než excelentní student, tak jsem se začal učit v 15 letech italštinu. To, co jsem původně považoval za něco, co se musí „přežít“, mě postupem času začalo bavit. A dnes bych bez italštiny nebyl tam, kde jsem teď – v Miláně. Italštinu jsem si zamiloval a otevřela mi cestu i k dalším románským jazykům. Vystudoval jsem portugalštinu a absolvoval několik semestrů a další kurzy španělštiny. V rámci studia jsem se dostal na několik měsíců na Erasmus na sever Portugalska do Porta, a protože rád jím a cestuji, nestačilo mi studentské stipendium a já se dostal ke své první pracovní přiležitosti v zahraničí. Začal jsem pracovat pro portugalskou textilní firmu v exportním oddělení. Díky studiu portugalštiny jsem měl možnost se dostat v rámci rozvojových programů i do Angoly, do válkou zasažené oblasti Bié. Znalost portugalštiny mi také otevřela dveře pro spolupráci s Brazílií. Ale zpět k italštině. Do Itálie jsem jel poprvé za letní pracovní zkušeností v devatenácti letech, kdy se mi neskutečně zalíbila tamní kultura a mentalita. Snažil jsem se tam proto co nejdříve vrátit, což se mi podařilo ke konci studia a já zamířil v rámci pracovní stáže na jih Itálie do Bari. Nedokážu přesně popsat, proč se mi v Itálii tak líbí. Jestli kvůli slunci, moři, milým lidem nebo nepřebernému množství jídla, kdy je stále co ochutnávat. Dnes jsem tady po všech předchozích zkušenostech již šestým rokem a za tu dobu se mi již italská mentalita dostala dostatečně pod kůži. Vždycky říkám, že italská realita mi v určitých ohledech hodně otupila hrany. Tolerance vůči zpoždění a práci v italském rytmu se velice zvýšila, i když čas od času stále zvedám obočí nad některými aspekty života na Apeninském poloostrově. Získal jsem ale také větší nadhled a zjistil, že můj charakter se k tomu italskému možná blíží více. Itálie je dlouhá přes 2000 km od severu na jih, a tomu odpovídá i rozdílnost mezi lidmi, v přístupu k životu i práci. Sever Itálie je pro mě takovým kompromisem mezi středoevropským přístupem, který potřebuje jakousi přesnost a řád, a mezi jižanským pohodářstvím a filosofii „La vita é bella“.A jaké je město Milán? Je to tepající velkoměsto, kde se stále něco děje, a proto se ve svém volnu snažím s rodinou prchnout ven z města z hluku motorek a skútrů. V okolí Milána je stále co poznávat, ať už kolem průzračných horských jezer nebo v horách, kde člověk zase načerpá sílu a energii. Energii mi mimo jiné dodává také sport. Sice bohužel méně než dříve, ale snažím se alespoň 2krát týdně sportovat a vždy říkám, že každý krok navíc se počítá. V době před pandemií jsem chodil hodně na tréninky kickboxu, dříve jsem hrál závodně florbal a jsem rád, že s postupným návratem do normálu se opět věnuji víc sportu. Ideálně se snažím sport a čas s rodinou spojit dohromady. A jsem rád, že doma mi vyrůstá super parťák, se kterým rozhodně není nuda. Děkuji mnohokrát CzechTrade za důvěru, kterou do mě agentura vložila, a příležitost, kterou mi dala. A zároveň chci popřát CzechTrade vše nejlepší k 25. výročí jejího založení. Těším se na další společnou cestu a přeji agentuře co nejvíce spokojených klientů a exportních úspěchů v zahraničí! [...]

Tereza Vítková

Terezin příběh začal nenápadně – vysokoškolským studiem jazyka a literatury se zaměřením na Španělsko a Latinskou Ameriku. Zatímco její spolužáci se vydávali na studijní pobyt do Evropy, ona si vybrala Mexiko. „Vidina toho, že půl roku strávím mimo evropský kontinent mě fascinovala a lákala, ale zároveň jsem z toho měla respekt. Zvolila jsem si Mexiko z ryze pragmatického důvodu. Tamější univerzita UNAM patří k těm nejlepším v Latinské Americe. Rodičům jsem se s plány nesvěřila a prakticky je postavila před hotovou věc. Bála jsem se jejich reakce. U nás se nikdy moc necestovalo a jediné, co naši o Mexiku věděli, bylo to, co běžně přenáší televize (kriminalita a drogy). Dopadlo to přesně tak, jak jsem si představovala. Táta ani máma mému rozhodnutí moc nerozuměli. Ale smířit se s ním museli. Když jsem ve svých 22 letech přistávala nad 20milionovým hlavním městem, uvědomila jsem si tu vzdálenost, která mě od domova dělí. Začala jsem o svém rozhodnutí pochybovat a bála se z letadla vystoupit.Půl roku jsem zde žila u mexické rodiny, kde jsem poprvé uviděla, jak pevné vztahy tu mezi sebou lidé mají. Poznala jsem jejich úctu k nejstarším členům rodiny a ke stáří obecně. Myslím, že to je jedna z hlavních věcí, kterou bychom se mohli inspirovat. Postarší mexický pár si mě v podstatě adoptoval a já jim dodnes neřeknu jinak než mexická máma a táta. Kontakt udržujeme nadále a pravidelně se vídáme.Během studia v Mexiku jsem si vedla deník, k jehož zápiskům se ráda vracím, protože zachycují mé první dojmy ze země. Často se tam opakují slova jako štěstí, energie a bezstarostnost. Mé zápisky jsou plné barev, protože přesně takové je i Mexiko. Jedná se o zemi se spoustou tváří, nelze jej vnímat černobíle.Když jsem se vrátila do České republiky, řada lidí myslela, že jsem se zbláznila. Nemluvila jsem o ničem jiném než o Mexiku a chodila jen v oblečení s mexickými ornamenty. Říkali si, že mě to přejde. Ale nepřešlo. Nemyslela jsem na nic jiného než na způsoby, jak se do země vrátit. Právě v tu dobu přišla osudová nabídka práce na pozici asistentky v zahraniční kanceláři CzechTrade v Mexico City, kterou jsem s nadšením přijala."Původní Terezin plán byl zůstat v mexické pobočce CzechTrade pouze 1 rok. Tehdy měla v České republice snoubence, se kterým plánovali, že za ní dorazí a pak se spolu vrátí. Její rodina byla klidná, že za chvíli bude zase doma. „Nakonec můj život nabral zcela jiný směr a letos to budou 4 roky od chvíle, kdy jsem se rozhodla v Mexiku zůstat. Často přemýšlím, co mě k této zemi tak táhne. Když tuto myšlenku převracím ze všech stran, vždy skončím u lidí a jídla. Stačí zajít do masny, zelinářství či jen tak na ulici a hned pocítíte, proč Mexiko řadě cizinců přiroste k srdci. Úsměv a laskavý přístup není výjimkou, slovem děkuji a prosím tu nikdo nešetří, a i když se setkáte s neznámými lidmi, nemáte pocit, že by se ke konverzaci s vámi nutili." Nakonec Tereza našla v zahraničí víc než jen práci, která ji naplňovala. „První rok v Mexiku jsem poznala svého současného přítele. Poprvé jsem ho zahlédla tančit na parketu salsu a myslím, že už tehdy jsem se do něj zamilovala. Po jeho boku jsem se naučila vážit si své rodiny a přítomného okamžiku. Také mě začlenil do své rodiny, což mě utvrdilo v mnoha věcech. Rodinná setkání nejsou v Mexiku povinností. Jednotliví členové jsou šťastní, že se vidí. Je jedno, kdy a kde. A lidé si zde téměř nestěžují, ačkoliv mají plno starostí. Díky svému přítelovi jsem také pochopila, že i malé věci dokáží zlepšit životy jiných lidí. Tato filozofie mě nasměrovala k pomoci dětem. V Mexiku jsou obrovské sociální nerovnosti a řada dětí nezažívá bezstarostné dětství. Jednou z možností, jak jim zlepšit život, je vzdělání. Během pandemie měly děti v jedné z místních základních škol problém připojovat se k distanční výuce. Proto jsme jim s přítelem darovali smartphony, a umožnili jim tak pokračovat ve studiu online. Pro studenty jsem také přichystala prezentaci o České republice a až se vše vrátí k normálu, chci jim připravit české odpoledne a trochu rozšířit obzory. Kromě lidí mě na Mexiku baví i jídlo. Zdejší gastronomie je součástí světového dědictví UNESCO a najdete tu podniky patřící mezi 10 nejlepších restaurací na světě. Mé gastro zážitky se ale zrodily na ulici. Postávat v podvečer u pouličního stánku, z něhož se během přípravy jídla line kouř a snažit se ze sebe hlubokými výdechy dostat pálivost z omáček, to je Mexiko, které miluju. V tu chvíli mám pocit, že mi nic v životě nechybí. Jenže chybí a moc. Život v zahraničí s sebou přináší i řadu úskalí. Riskujete totiž to, že budete navždy rozděleni mezi dva světy, které není možné spojit. Na jedné straně rodina a přátelé v České republice a na druhé straně země, která váš život naplňuje a nová mexická rodina, bez které si svůj život také neumíte představit. Už nevíte, kde je vlastně ono „doma“, protože domovy máte dva.Život v Mexiku mi naprosto převrátil pohled na svět a změnil mé dosavadní hodnoty. Našla jsem cestu ke své rodině a zároveň jsem si začala vážit České republiky a života v ní obecně. Když slýcháváte osudy některých Mexičanů, pochopíte, že se nemají ani zdaleka tak dobře jako my." [...]

Martin Rossbach

Když si na základní škole psal na penál názvy hlavních latinskoamerických měst, ještě netušil, že bude jednoho dne žít hned v několika zemích tohoto kontinentu…Martin Rossbach vede peruánskou kancelář CzechTrade, je velký milovník Latinské Ameriky, hor a života.„Latinská Amerika mě fascinovala už od dětství. Ze všech knížek jsem si nejradši listoval v atlasu světa a latinskoamerické reálie jsem znal téměř nazpaměť. Takže když jsem dostal šanci si v devatenácti letech ,sbalit uzlík´ a vydat se za kamarádem na Kostariku, neváhal jsem ani vteřinu. Bez znalosti jazyka, zato s elánem a chutí poznávat to, o čem jsem si do té doby jenom četl. Pracoval jsem v baru v centru hlavního města, kde jsem se svým středoevropským vzezřením působil trochu jako atrakce pro místní, takže si se mnou chtěli všichni povídat. Díky tomu jsem nejen poznal první „latino“ kamarády, ale naučil jsem se celkem obstojně španělsky. Po dvou letech bylo ale načase styl života ,pura vida´ opustit, a přece jenom trochu dospět, a proto jsem se vrátil zpět do Čech. Pracovně jsem potom cestoval spíše po Evropě, ale někde vzadu byl stále ten sen se do Latinské Ameriky vrátit. To se mi splnilo v roce 2009, kdy jsem s rodinou strávil dva roky ve Venezuele. Bylo to akorát v době převratu, takže jsme byli svědkem toho, jak se z jedné z nejbohatších zemí světa stal socialistický stát na pokraji bankrotu. Co však Venezuele nemůže nikdo upřít, je dechberoucí příroda, na kterou vzpomínám dodnes. Štěstí mi přálo i po dvou letech, kdy jsem byl přesunut na opačnou stranu kontinentu do Argentiny. Buenos Aires jsem si zamiloval na první dobrou, přestože to má k typické Latinské Americe daleko. Je to město, které dýchá zase úplně jinou atmosférou, a ne nadarmo se říká, že je mixem Paříže, Říma a Madridu. Mentalita Argentinců je také trochu odlišná, identifikují se spíše s Evropany než s ,latinos´. Co se přírody týče, Argentina nezůstává za Venezuelou pozadu a kdybych mohl doporučit jednu tamní destinaci, pak by to bylo určitě Bariloche s jeho průhlednými jezery a zelenými horami.Moje zatím poslední latinskoamerická destinace je Peru, od kterého jsem nevěděl, co čekat. O to milejší bylo moje překvapení, když jsem tuto zemi začal na svých cestách poznávat. Peru je totiž mnohem víc než Machu Picchu, což je běžná představa u nás v Čechách. Je to neskutečně rozmanitá země, kde naleznete jak krásné pláže, tak hlubokou džungli a jedny z nejvyšších hor kontinentu. Právě to poslední si tu užívám asi nejvíc, jelikož pocházím ze Špindlerova Mlýna a jsem horal od narození. Sice si tu nezalyžuji, což je jedna z mých velkých vášní, ale sportům se věnuji ustavičně a taky jsem si jich zde zkusil na svá čtyřicetiletá kolena hned několik nových. Zasurfoval jsem si na vlnách Pacifiku, překonal jsem strach z výšek a zkusil se synem horolezení, vyšlápnul jsem si jednu pětitisícovku a sjel si na prkně písečné duny. A co se mi na Peru líbí nejvíce? Abych se neopakoval s přírodou, tak zmíním ještě vstřícnost místních, kteří vám vždy rádi poradí a pomůžou, ve službách jsou tu neskutečně milí a na ulici vás kolikrát pozdraví i člověk, kterého neznáte, protože třeba jen předpokládá, že bydlíte ve stejné ulici. Obecně je tu snadné navázat kontakt, lidé si rádi povídají. To je něco, co je vlastně všem těm zemím, co jsem poznal, společné. Taková základní lidskost, sympatická účast a pospolitost. Latinská Amerika je pro mě zkrátka kontinent, kterému věřím a přeju zdárnou budoucnost.“ [...]

Lenka Kolman Sokoltová

„V roce 2001 jsem nastoupila do informační kanceláře CzechTrade a postupně jsem prošla několika pracovišti. Působila jsem například v regionálních informačních centrech, poté jako podpora zahraničních kanceláří, měla jsem na starosti také střediskové rozpočty a provoz. V roce 2008 jsem zakotvila na místě ředitelky sekce interních služeb, kde se zabývám finanční, ekonomickou a provozní problematikou. Musím přiznat, že těch 20 let v agentuře mi uteklo neuvěřitelně rychle. Nejspíš to bude tím, jak pestrá a zodpovědná moje práce je. Když vyberu to hlavní, starám se o zpracovávání veřejných zakázek, uzavírání smluv a objednávek včetně jejich uveřejňování na veřejných portálech, o přípravu, schvalování a revizi celkového rozpočtu agentury i střediskových rozpočtů včetně rozpočtů projektů EU i mimo EU. Dále zajišťuji zpracovávání všech možných statistik, přehledů, stanovisek, analýz, účetních závěrek, a nakonec i státního závěrečného účtu. Samozřejmostí je spolupráce při všech finančních auditech a kontrolách. A proč právě čísla? Hodnotí výsledky našich činností bez emocí a hledání příčin a souvislostí mezi nimi je pro mě stále velkým dobrodružstvím. Je tu ale i další hledisko, proč mi to jako 20 let nepřijde, a to jsou kolegové, na kterých CzechTrade stojí, a od nichž se stále učím. Práce mě stále naplňuje, díky čemuž jsem neuvažovala o změně."Lenka je jedním z největších nadšenců v CzechTrade. Se stejným zápalem se pouští i do aktivit mimo pracovní dobu.„Baví mě sport. Začínala jsem u baletu či bruslení, ale postupně se pravidelný pohyb změnil v chození do fitness (posilovna a bodypump) a běh. Ráda si odpočinu u různých tvůrčích prací od malování přes šití až po křížkové vyšívání, kdy jeden obraz trvá řadu hodin a vyžaduje hodně trpělivosti a pozornosti. Mou největší vášní, která mě provází téměř celý život, je zpěv. Začala jsem s ním již ve školce, kde součástí baletních vystoupení na naší základní umělecké škole bylo i zpívání. Tady se ukázalo, že mi zpěv doopravdy jde, a že by bylo skvělé toto nadání rozvíjet. Když jsem s baletem skončila, začala jsem chodit do školního sboru Strunky a také do ZUŠ v pražském Radotíně, kde jsem zpívala ve dvou sborech – společném sboru školy a dále i ve sboru výběrovém, v rámci něhož jsem zpívala soprán/ mezzosoprán i sólové party."U řady koníčků z dětství se stává, že zájem o ně v pubertě opadne. To ale rozhodně nebyl Lenčin případ.„Ve zpěvu jsem se i nadále vzdělávala při studiu na střední a později i na vysoké škole, kdy jsem začala chodit do sboru ČVUT. Dodnes jsem jeho stálým členem a působím zde jako sopranistka. Přestože je pracovní nasazení v CzechTrade vysoké a nestíhám úplně všechny zkoušky se sborem, což znamená vyšší množství samostudia, pravidelně se účastním koncertů, které sbor ČVUT pořádá. Repertoár je různorodý. V první polovině roku se sbor soustředí na skladby duchovní (např. Mozart: Requiem, Antonín Dvořák: Stabat Mater), jazzové (Chilcott: Jazz Mass) či dokonce operní (sbory z oper) a v druhé polovině se zase zaměřuje na písně kostelní a vánoční (např. J. J. Ryba: Česká mše vánoční, české i staročeské koledy). Pokud máte rádi živou hudbu, rozhodně si nenechte ujít naše koncerty."Více najdete na webu sboru. Třeba vám některá z akcí kápne do noty: http://sbor.cvut.cz. „Ač se to nezdá, práce finančního a ekonomického ředitele a zpěv se v mnohém podobají. Stejně jako musejí vycházet čísla, a to naprosto přesně, musejí se i noty zpívat, jak jsou zapsány a v přesně určeném tempu. V oblasti financí státní organizace se musíte řídit zákony a předpisy, ve zpěvu zase notovým záznamem a pokyny sbormistra či dirigenta. Zpracovávat ekonomické výsledky bez toho, aniž by byl za nimi tým, na který se můžete spolehnout, je nemyslitelné, stejně tak ve sboru nikdy nezpíváte sám a musíte odvádět 100 % práci, jinak to zkazíte všem ostatním. V obou činnostech je důležitá souhra, pracovitost, disciplína, zodpovědnost za sebe i ostatní. A především zaujetí pro věc." [...]

Julie Havlová

Německy mluvící region byl Julii blízký již odmala. Začala ho objevovat už na základní škole prostřednictvím výměnných pobytů i letních táborů. Během studií dočasně „uhnula z kurzu" a strávila několik let v USA a Anglii. Nabídka z CzechTrade ji ale nasměrovala zpět. „Jakmile jsem dostala nabídku posílit tým kanceláře CzechTrade v Düsseldorfu, neváhala jsem ani chvilku. Překvapivě ani můj partner jakožto hrdý Brňák nekladl odpor a přestěhoval se se mnou. Rozhodnutí to bylo opravdu dobré po pracovní i osobní stránce. Během 4 let jsme se zasnoubili, vzali a také přivítali na svět naši dceru. Po mateřské dovolené jsme se všichni přesunuli do Vídně, kde aktuálně působím v rakouské kanceláři CzechTrade. Düsseldorf byl pro nás srdcovka, nicméně na Vídeň a Rakousko jsme si rychle zvykli. Manžel je z Vídně nadšený, protože je prý skoro stejně dobrá jako Brno. :) Oba nás uchvátila místní příroda. Do hodiny od Vídně jsou krásné hory, kde aktivně trávíme spoustu času v létě i v zimě. Každý víkend je pro nás taková malá dovolená. Zamilovali jsme si hlavně místní ferraty. S lezením jsme koketovali už dříve, ale až v Rakousku jsme se do toho pustili naplno. Je to ohromný relax a adrenalin zároveň. Ten pocit, když se vyškrábete nahoru a kocháte se výhledem, je k nezaplacení. Naše dcera je zatím na ferraty malá a většinou zůstává u prarodičů, ale samozřejmě se ji snažíme zapojovat. S ní sice nelezeme po skalách, ale společně šlapeme po kopcích a manžel ji obětavě nosí v krosně na zádech. Sama už také ujde pěkných pár kilometrů a v zimě si coby tříletá vyzkoušela i lyžování. Inspirací jsou jí místní děti, které ve stejném věku vykrajují na svahu jeden oblouček za druhým.Každodenní život ve Vídni je velmi pestrý především díky množství národností, které tu žijí. Zaslechnout na ulici pravou rakouskou němčinu je někdy vzácnost. Občas mi ještě cukají koutky, když poslouchám rakouský přízvuk. Pozoruji, že Němci a Rakušané jsou celkově rozdílnější, než by se mohlo zdát. Rakušané tolik neřeší pravidla, jsou méně organizovaní, konzervativnější, umí si ze sebe udělat legraci a klidně nakráčí do centra města v kroji nebo pohorkách. :) Mají zkrátka rádi to své, což je na nich sympatické a inspirativní. Českým exportujícím firmám záliba v místních produktech samozřejmě do karet nahraje, ale o to větší radost mám z každého úspěchu našich klientů, protože rozhodně není zadarmo." [...]

Jan Michálek

„Moji brazilskou cestu odstartovalo ukončení činnosti společnosti, ve které jsem pracoval. Byl listopad roku 2013 a já se s vedoucím svého týmu dohodl, že zůstanu ještě do října následujícího roku. Byl jsem tehdy na rozcestí v pracovním, ale také osobním životě. Pokud zůstaneme v cestovatelské terminologii, tato slepá ‚profesní‘ ulička mi dala možnost udělat ve svém životě něco radikálnějšího.“A proč se Honza rozhodl pro zahraničí? Touhu po objevování dálek v sobě měl už odmala. A to díky svému otci. „Zrovna v roce 1969, těsně po zpřísnění poměrů v tehdejším Československu, byl můj táta na cestě kolem světa s německou cestovní kanceláří. Za neuvěřitelných 25 dní navštívili v pronajatém letadle Bejrút, Kuvajt, Indii, Kambodžu, Japonsko, Havaj a také pár míst v pevninské části USA. Vyprávěním o této cestě jsem byl jako malý kluk fascinován. Projet se z Tokia šinkansenem, navštívit indický Taj Mahal nebo havajský Pearl Harbour, to jsem si hrozně přál. Protože táta byl na této cestě ve věku 33 let a mě právě na Kristova léta táhlo, bylo pár týdnů po listopadovém oznámení firmy, ve které jsem pracoval, jasno. Teď jedu na cestu kolem světa já!"Našetřené peníze Honzovi na procestování celé trasy nestačily, ale na 90denní cestu Indie-Japonsko-Havaj-pevninská část USA to bylo akorát. „Vyrazil jsem s krosnou, baťůžkem a otevřenou myslí a těšil se na nová místa i nové tváře. Už v Indii při józe jsem potkal svoji nynější brazilskou partnerku Paolu, která také snívala o podobné cestě a byla uchvácena tím, že ji podnikám. Ona byla v té době na konci své 3týdenní cesty po Indii. Sama! Pozvala mě tehdy s předstihem do Brazílie, až prý skončím svoji cestu. Psal se listopad 2014. A když jsem na začátku února 2015 opět přiletěl do ČR, rozhodl jsem se, že týden nato poletím do Brazílie na karneval."Vyhlášený karneval v Riu Honzovi učaroval. „Nezavítali jsme na proslulou přehlídkovou oblast Sambodrom, kde probíhá soutěž škol samby o nejlepší karnevalový průvod. Naopak jsme obráželi tradiční pouliční karnevaly po celém Riu. Věděl jsem, že karnevalová atmosféra je dost specifická, nicméně zalíbila se mi celkově kultura, prostředí i lidé, nejen daná událost. Rozhodl jsem se proto v Brazílii zůstat. Počáteční 2 roky nebyly jednoduché, ale daly mi možnost se adaptovat, naučit se velmi dobře portugalsky, a ještě víc proniknout do záludností kultury a zvyklostí. Následně jsem našel i práci, nějaký čas jsem pracoval jako dobrovolník a v roce 2019 jsem konečně nastoupil na místo asistenta v CzechTrade, ze kterého jsem se postupně vypracoval." Tím ale cestování neskončilo. „To, že jsme se poznali s Paolou v Indii, oba na cestách, poukazuje na náš hlavní společný koníček. Cestování. Za dobu, co jsme spolu, jsme nejen procestovali Brazílii, pláže, národní parky a také dvakrát byli přes týden v Amazonii, ale cestovali jsme i po světě. Marocké duny a Sahara, peruánské Machu Picchu, barmský Bagan s jeho čtyřmi tisíci pagodami nebo nejjižnější trvale obydlené místo na Zemi, chilský Puerto Williams, to jsou jen některé z míst, které jsme zatím společně navštívili. Oba jsme celkem dobrodruzi, ale v našich letech už se snažíme zajistit si určitý standard ubytování i přepravy. Pryč jsou doby, kdy jsem na vysoké nebo krátce po ní cestoval sám a spal v hostelech a někdy i pod širákem. Rozhodně se však při našich dovolených nebojíme vystoupit z komfortní zóny. Máme mnoho kamarádů a známých, kteří by už rozhodně nespali v malém penzionu nebo ve stanu a už vůbec by se nepřepravovali autobusem nebo vlakem. Popřípadě by nespali ve spacích sítích na lodi, což je jediný možný způsob při plavbách v Amazonii. Při našich cestách se proto nebojíme na pár dní snížit či úplně opustit určité standardy, abychom měli možnost poznat destinace a místa, kam se za den z hotelu není možné dostat."„Cestování ve dvou má mnoho výhod i co se týče bezpečnosti nebo řešení nečekaných problémů při společné diskuzi. Podporujeme se však navzájem i v momentě, kdy nesdílíme sen a jeden z nás se chce za tím svým vydat. Příkladem budiž aktuální rok, kdy se Paola vydala za svým vysněným trekem do základního tábora Mt. Everestu. Držel jsem jí pak přes 4 týdny palce z našeho bytu v Sao Paulu. V každém roce se oba snažíme navštívit alespoň 2 destinace. Paole se to minulý i tento rok již povedlo. Pro mě je letošní rok v tomto ohledu složitější, ale věřím, že v roce následujícím bude opět o trochu více možností a že zase nějakou novou zemi, i přes určitá omezení, zvládneme objevit." [...]

Jan Hančl

„Svět IT není jen hromada počítačů, serverů, aplikací, projektů, modelů, procesů a dalších všedních každodenností. Je to i svět výzev zcela lidských, kde jako ajťák nesledujete jen projekty a termíny odevzdání. Záleží vám i na tom, jestli se ti, co na vás spoléhají jako na pevnou skálu v širém moři, usmívají, anebo jsou smutní.Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Tak se v naší rodině objevilo rok a půl staré dítko s diabetem. Od toho okamžiku se můj život stočil k #WeAreNotWaiting (openAPS.org) Jde o hnutí sdružujícím pacienty s cukrovkou, jejich blízké a IT experty, kteří vyvíjí pomocné apky pro usnadnění života s diabetem. Začal jsem si zjišťovat víc. Nejdřív jsem díky hnutí #WeAreNotWaiting objevil a naučil rodiče využívat webovou aplikaci Nightscout. Ta slouží ke sdílení dat, aby rodiče a dítě nemuseli být neustále na tomtéž místě. Nightscout byl sice výraznou pomocí, ale já cítil, že můžu jít ještě dál. To byl pro mě impulz ke zprovoznění aplikace AndroidAPS v telefonu. Výsledkem bylo nejen pohodlné ovládání inzulínové pumpy, ale i využití algoritmů pro dávkování inzulínu a s tím související lepší kompenzace diabetu a zlepšení kvality života. Pak následoval malý mezikrůček v objevení kouzla chytrých hodinek zapojených do ekosystému AndroidAPS.Čtvrtý krok byl asi nejnáročnější. Z nadšeného uživatele jsem se stal zasvěceným rádcem rodičů dia dětí. Mix proměnlivosti vývoje diabetu, technologických i bezpečnostních změn při používání aplikace a dalších úskalí může být na rodiče někdy moc. A každý je rád, když na vzniklý guláš není sám.Poslední krok vzešel z postesku některých rodičů dia dětí, že dostupná dokumentace je většinou k dispozici jen v anglické verzi a jen máloco je přeložené. A že je tedy nedostatek použitelného materiálu zejména v situaci, kdy máte akutní technický problém. Tak jsem se přidal do kolektivu stejně naladěných lidí, kteří pomáhají s překlady dokumentace k AndroidAPS. Uvidíme, co mě čeká dál."Jaké kroky vedly k vývoji aplikace, už víme. Zajímaly nás ještě další podrobnosti, na které jsme se Honzy zeptali. ➡️ Jak tě napadlo začít využívat aplikace jak zdravotnickou pomůcku?Od známých, co také v rodině řeší cukrovku, jsme se dozvěděli, že existují docela šikovné modely výpočtů správného poměru podávaného inzulínu a snědených sacharidů. To je úplný základ. Jakékoli jídlo je potřeba přepočítat na adekvátní dávku inzulínu. Od jednohubky až po oběd o několika chodech. Na webu měla být vystavena aplikace, která tyto výpočty docela zvládá. Tak jsme ji vyzkoušeli. Oproti tomu, co jsme již věděli, umožňovala i zaznamenávání stavu krevní glykémie a sledování vývoje prostřednictvím webu v hezkém grafu. Jde o zmíněnou apku s příznačným jménem Nightscout (volný překlad: noční hlídač). Za jejím vývojem stojí rozsáhlá komunita lidí z celého světa. Jedním nich je náš skoro soused ze sídliště a zároveň otec aplikace AndroidAPS, která posouvala algoritmy ještě daleko dál. A zapojovala je do samotného ovládání dávkování inzulínu. A ten nás k ní přivedl. Díky, Miloši Kozáku! ➡️ Co konkrétně používání aplikace znamená pro tebe a v čem pomáhá dětem?Jde o ohromný posun ve dvou směrech. Jedním je zjednodušení léčby, protože aplikace se dle nastavení sama snaží korigovat výkyvy v chování glykémie. Při dodržování základních pravidel a starání se o vkládání dat do aplikace se tak výrazně omezí nutnost zasahovat do každodenního provozu inzulínové pumpy. K tomu je potřeba přičíst i to, že se aplikace snaží včas upozornit na rizikové stavy, aby se dalo zasáhnout a předejít vážným zdravotním komplikacím.Druhým směrem je zlepšení kvality života. Zejména v noci se AndroidAPS dokáže postarat o vyvážení hladiny inzulínu a sacharidů, takže se člověk nemusí budit třeba čtyřikrát za noc, aby stav manuálně kontroloval a adekvátně reagoval. A vyspat se a nevyspat se, to je rozdíl k nezaplacení. Zvlášť když to tak je noc za nocí, týden za týdnem a tak dále. A zvlášť u rodičů diabetických dětí, kterým kromě aplikace pro řízení dávkování inzulínu na mobilu dítěte může pomoct také sledovací verze aplikace, kdy na svém telefonu mohou sledovat a částečně i ovlivňovat chod té řídící aplikace na dálku. To se hodí zejména, když je dítě ve škole, školce, na táboře… ➡️ Jak se k aplikaci dostanou ostatní rodiče? A jak jsi vlastně rozšířil informaci o tom, že aplikace existuje a je k dispozici pro někoho dalšího?Cesta k použití AndroidAPS není úplně jednoduchá, byť se blýská na lepší časy. Ale hezky postupně. Každopádně je dobré začít návštěvou stránek https://androidaps.readthedocs.io. Zde je dostupná dokumentace, na jejímž překladu se podílím. Ta provede nováčka krok za krokem kontrolou kompatibility zařízení, instalací, zprovozněním i nastavením. Nechybí ani odkaz na místa, kde lze položit lidem z komunity dotaz nebo získat pomoc. Proces je poněkud složitý díky tomu, že nejde o uznanou zdravotnickou pomůcku. Proto také AndroidAPS nenajdete na Google Obchodu Play. Ale právě v tomto směru se to snad v krátké budoucnosti změní k lepšímu. ➡️ Jak se k tobě dostanou rodiče, kteří potřebují pomoci?Nejen na mne, ale i na další zažrané nadšence se lze obrátit v několika facebookových skupinách k AndroidAPS nebo pro angličtiny znalé lze pokládat dotaz na discord.com ve skupině #WeAreNotWaiting. A v neposlední řadě odpovídám i na zprávy na LinkedIn. ➡️ A jak v tomhle všem figuruje CzechTrade? Jaký máš vztah ke své práci?CzechTrade pro mě vždycky byl a bude především výzva. Z pohledu IT manažera jde o prostředí, které je nesmírně rozmanité. Na velice malém prostoru se potkávají specifika IT doslova z celého světa. To je násobeno komplexností a rozdílností pracovního zaměření každého oddělení, kde kolikrát platí, že co člověk, to zcela odlišná práce a potřeby. K tomu se přidává i na privátní sféru neobvykle vysoké tempo a ostré cílení na výsledek, o které se výrazné většině veřejné sféry nezdá ani v nejdivočejších snech. A navrch to celé neustále míchá technologický rozvoj, který se nenechá ani přibrzdit, natož zastavit! Tohle všechno vybalancovat a být tomu pevným pilířem, to je výzva. Naštěstí to řádně koření spousta úžasných osobností, se kterými mám tu čest společně vlajku CzechTrade nést. A s nimi mě to baví a rád v rámci své kompetence pomáhám něčemu, co mi ve veřejné sféře dává smysl, tedy podporovat české firmy, aby zazářily v zahraničí. [...]

Izudin Gušmirovic

Často jsou životní obtíže a nástrahy to, co nás pracovně i lidsky posune kupředu. Své o tom ví Izudin Gušmirovic, který je ředitelem zahraniční kanceláře CzechTrade v Černé Hoře. Když se konflikty v bývalé Jugoslávii začaly vyostřovat, právě dokončil povinnou vojenskou službu a těšil se na studium strojírenství v Sarajevu. Válka se ale naplno rozběhla a Izudin u toho nechtěl být. Vydal se tedy do Prahy."Po Anglo-americké univerzitě jsem se tady uchytil tak jako každý “jugoš”. S rodinou jsme si otevřeli butik," vypráví. Postupně se naučil česky a začal se zajímat o místní kulturu a historii. Zvláště známá pražská divadla se pro něj stala nejen kulturním obohacením, ale také důležitým zdrojem k pochopení českého prostředí.Devadesátá léta minulého století byla novodobou českou renesancí. "Jsem nesmírně rád, že jsem je prožil se svými českými kamarády v Praze. Nebylo to ovšem vždy lehké. V mé vlasti stále probíhala zdrcující válka a já jsem hledal způsob, jak pomoci lidem v zemích bývalé Jugoslávie," říká Izudin. Jako dobrovolník se proto začal angažovat v české humanitární organizaci Člověk v tísni.Po návratu do Černé Hory se s bratrem pustil do podnikání a zastupoval několik českých firem na Balkáně. "Nabídku pracovat pro CzechTrade v zahraniční kanceláři v Podgorici jsem bral jako vyznamenání za to, co dělám pro česko-černohorské vztahy. Do CzechTrade jsem nastoupil v roce 2013 a moc si toho vážím, je pro mě velká pocta zde pracovat," vysvětluje. Ve volném čase miluje toulky přírodou a krasovou krajinou. Čeští speleologové začali unikátní bádání v údolí řeky Bistrica na severu Černé Hory a Izudin Gušmirovic se stal jedním z nich. "Za 20 let jsme změřili přes 20 km chodeb a objevili nové jeskyně. Jednu jsme na počest speleologů z Moravského krasu pojmenovali Brno. Dnes už se k týmu připojuji jen jako podpora. Pořád je to obor, který mne zajímá, ale na lezení v jeskyních musíte mít velmi dobrou fyzičku,” uzavírá své vyprávění Izudin. [...]

Dóra Egressy

Našim zahraničním kancelářím CzechTrade šéfuje 39 mužů a 7 statečných žen. Mezi ně patří i Dóra Egressy, která vede pobočku v Budapešti. Dóra se s lehkostí a elegancí protančila nejen k pracovním, ale také sportovním úspěchům.Její příběh začal v našem hlavním městě, kam se v dětství přestěhovala z rodného Maďarska. „Bylo mi asi sedm, v Praze jsme žili chvíli a já jsem teprve začala pořádně rozumět a mluvit česky. S mámou jsme dokázaly prosedět celé večery a napjatě sledovat krasobruslařské soutěže. Fascinovala mě krása, ladnost a elegance pohybů a rozhodla jsem se, že až budu velká, tak budu jedna z nich. Maminka mi prozradila, že nestačí jen umět stát na bruslích, ale důležité je i denně cvičit mimo led. Krasobruslařky se také musí učit tancovat,“ vypráví Dóra o tom, co ji původně přivedlo k tanci. Začínala v ZUŠ na Praze 8, tanec ji doprovázel celé dětství a pokračovala v něm i poté, co se ve 14 letech vrátila do Maďarska. Tanec byl její opravdovou vášní. Nechybělo málo a mohli jsme ji místo kanceláře CzechTrade potkávat spíše na prknech, která znamenají svět. „Měla jsem chvíle, kdy jsem chtěla jít místo gymnázia na konzervatoř. Rodiče byli neoblomní a říkali, že je potřeba se dobře učit, umět jazyky a mít aspoň jeden diplom. Vedle toho všeho mohu tancovat až do konce života. Za jejich postoj jim budu navěky vděčná,“ vzpomíná nad životním rozhodnutím. Dóru přijali na univerzitu, kde nastal i přelom v jejím tanečním směřování. Musela si totiž v prvním ročníku vybrat povinný sport. Na seznamu byl fotbal, posilovna, volejbal, plavání a salsa. „Asi nemusím říkat proč, ale rozhodla jsem se pro salsu. Ta převrátila můj život naruby. Tedy v tom nejlepším slova smyslu. Otevřel se přede mnou úplně nový svět, o kterém jsem ani nevěděla. Z vnějšího pohledu mohou latinsko-americké tance vypadat jako „veselé trsání“ v barevných kostýmech. Ve skutečnosti jsou ale hlubší a obsáhlejší. Tanec je opravdu řeč, která slouží nejen k tomu, abychom svým tělem vyprávěli historku, či vyjadřovali emoce, ale je to mezinárodní jazyk, který lidi spojuje napříč kontinenty a umožní vám se během dvou sekund sladit s člověkem z Itálie, Ameriky, nebo třeba z Austrálie. I když ho vidíte poprvé, tak přesto s ním můžete tancovat tak, jako byste ho znali již léta. V tomto světě nezáleží na tom, kolik vyděláváte, jaké máte auto, nebo jaké máte politické názory. Záleží na tom, jakým člověkem jste, jak se chováte k ostatním," povídá Dóra o své největší vášni.A co se jí na salse líbí nejvíc? „Osobně je mi na salse přitažlivá jasná role ženy a muže, která už v dnešní době tolik splývá. Muž dominuje a určuje rámec, který žena vyplňuje a dodá mu něžnost, eleganci nebo naopak další dávku energie. Jeden katalyzuje druhého a společně s hudbou vytváří celek, který je jedinečný, neopakovatelný a často i euforický.“Po objevení salsy začala Dóra dobrovolně pomáhat na lekcích. Později vedla i svoje vlastní kurzy. Fascinoval ji vývoj studentů, od prvních opatrných krůčků mimo rytmus, přes nervózně provedené tance, po suverénně protančené noci. „Je zajímavé sledovat to, jak se muži, kterým se na první lekci ještě třásla ruka, stávají určujícími členy party a rostoucí sebevědomí jim mění nejen život v tanci, ale i ten všední. A jak žena, která přes den pracuje ve vedoucí pozici nebo je například matkou malých dětí, se krok po kroku poddává tanci a nechá se vést,“ uzavírá své vyprávění o tanci Dóra.Vedle salsy se nyní věnuje také moderně, stylu mezinárodně známému jako contemporary / lyrical. Vystupovala v 7 zemích, protancovala stovky nocí s lidmi z různých koutů světa a v různých městech Evropy. „Když se zamyslím, tak mimo úžasných kolegů z práce jsou všichni mí kamarádi ze světa tance. Ten mi přinesl i lásku a neocenitelné mentory a vzory. Je to něco neuvěřitelně osvobozujícího a naplňujícího. Tanec mě zároveň naučil disciplíně, pokoře a tomu, že cesta je často důležitější než cíl.“Krasobruslení jí nakonec nevyšlo, o to více jsme rádi, že její kroky vedly do CzechTrade. Začínala u nás v roce 2012 jako sekretářka, kterou si v dětství (samozřejmě hned po krasobruslařce) přála být. V tom samém roce s kamarádkou vyhrála taneční soutěž StartGate ve Varšavě, což jí otevřelo cestu do světa. A stejně jako se posouvala ve svém tanečním životě, také u nás v CzechTrade nezůstala dlouho na jedné pozici a velmi rychle šla na své cestě dál až k pozici ředitelky zahraniční kanceláře v Maďarsku. „Svou práci v CzechTrade miluji a nedokážu si představit, že bych dělala něco raději. Zároveň jsem vděčná, že jsem měla to štěstí najít si svůj paralelní svět, kam čas od času mohu uniknout. Každému přeji, aby si našel ten svůj,“ ukončuje své inspirativní vyprávění Dóra. [...]

Aleš Červinka

Jak se zdá, Čína je pro ředitele zdejší pobočky CzechTrade Aleše Červinku nejen druhým domovem, ale přímo osudovou zemí. Vše začalo již v roce 2003. „V Číně jsem se ocitl poprvé díky bývalému zaměstnání. A to bez jakékoliv znalosti čínštiny i tamní kultury. V té době by mě ani ve snu nepadlo, jak moc mi jeden pobyt změní život. Během svého ročního působení v Šanghaji jsem se zamiloval. Do Číny a pak i do své ženy. Nejen díky ní jsem se začal učit čínsky a postupně pochopil mentalitu místních i jejich zvyky. Čína a její totální odlišnosti od evropských zvyků a uvažování, stejně jako vynikající jídlo, dynamika místního prostředí a všudypřítomná energie mi naprosto učarovaly.Po roce v Šanghaji jsem se na čas vrátil do ČR. A hned začal hledat cesty, jak se v Číně usídlit natrvalo. Když jsem v roce 2006 dostal nabídku od CzechTrade, neváhal jsem. Mám to tu moc rád. Pulsující a za poslední dekádu mohutně se rozvíjející Šanghaj skvěle kombinující západní a východní kulturu se pro mě a pro mou rodinu stalo jakýmsi druhým domovem. Narodily se tu obě mé děti a moje manželka pochází z nedaleké provincie Anhui, takže máme poměrně blízko i její rodinu. V minulosti mi v Číně chybělo např. pečivo, sýry, pivo a další typické české pochutiny, nicméně toto se v posledních letech rapidně zlepšilo. Stejně jako kvalita ovzduší, která byla v minulosti pro celou Čínu velkým problémem. Občas se mi zasteskne po české přírodě, postrádám hlavně lesy a kopce.Dlouhodobý pobyt v Číně obnáší i řadu výzev – jednou z nich je vyřešení českého vzdělání obou dětí. Celá řada Čechů žijících dlouhodobě v Číně to zkrátka vzdala a smířila se s tím, že jejich děti budou mluvit pouze lámanou češtinou. To jsem nechtěl, proto své děti po práci a o víkendech učím doma. Se 7letou dcerou Kristýnou je to jednodušší, s 12letým Lukášem je již učivo 6. ročníku ZŠ trochu náročnější a občas se stává, že i tatínek musí zabrousit na Google, aby si některé věci upřesnil. Dětem se samozřejmě moc nechce a kvůli omezenému cestování ztrácí motivaci, zatím to ale spolu zvládáme. Vždy v létě je pak čeká velké online přezkoušení s českou školou. Když všechny zkoušky zdárně absolvují, jsem rád, že z přísného pana učitele se můžu znovu stát normálním tátou. Ale jen do 1. září." [...]