People of CzechTrade

Poznejte tým CzechTrade

Adam Jareš

V 17 letech se ředitel nizozemské kanceláře CzechTrade Adam Jareš přihlásil na stipendijní pobyt na bavorském gymnáziu. Rok neviděl svou rodinu, ale přesto nelituje. Díky pobytu se mu otevřely dveře nejen do nového světa mezinárodního obchodu, ale také do německé veřejné sféry. Znalosti němčiny mu přišly vhod, když se hlásil na pozici šéfa kanceláře CzechInvestu v Kolíně nad Rýnem. Pak to byl jen malý krůček do agentury CzechTrade, které je součástí již 13 let. Díky pracovním příležitostem si splnil sen pracovat v mezinárodním obchodě, bydlet u moře a zastupovat Česko v zahraničí.Můj příběh se začal psát, když mi bylo 17 let. Na nástěnce sportovního gymnázia v Plzni visel leták, který odkazoval na roční stipendijní pobyt na bavorském gymnáziu. Protože se pohovor konal v době testu z fyziky, na kterou jsem skutečně neměl talent, řekl jsem si, proč to nezkusit. Nakonec mě asi shodou náhod nebo omylů vybrali. Jako jediný kluk jsem skončil v rodině primáře dětské kliniky, která je tak více než 20 let mou druhou rodinou. Mobily a internet byly ještě v plenkách, a tak jsem svou rodinu v Česku skoro rok neviděl. Ovšem těchto 365 dní bylo zásadních, protože predestinovaly mou další studijní i kariérní orientaci na Německo. Během studií jsem strávil semestr na Technické univerzitě v Chemnitz a každé léto jsem o prázdninách dělal dobrovolníka na mezinárodním setkání mládeže v bývalém koncentračním táboře ve Flossenbürgu nedaleko hranic s Českem. K sousedům na západě mě to vždycky táhlo. Když jsem dokončil vysokou školu, vyzkoušel jsem si práci obchodníka v IT firmě pro německy mluvící země. Po nějakém čase jsem se rozhodl práci změnit a stal jsem se vedoucím Eurocentra. Díky stipendiu německého spolkového sněmu jsem mohl pracovat v „Bundestagu“, což mi umožnilo nahlédnout pod pokličku německé politiky. Během báječného půlroku v Berlíně jsem měl tu čest se osobně setkat s Helmutem Kohlem, Gerhardem Schröderem, Angelou Merkel nebo současným prezidentem Frankem-Walterem Steinmeierem. Tří milionový pulzující a multikulturní Berlín mě, jako kluka z vesnice s tramvajemi (Plzně), nadchnul. Po návratu z Berlína jsem věděl, že chci pracovat v mezinárodním prostředí. Na internetu jsem si všiml inzerátu na pozici šéfa kanceláře CzechInvest v Kolíně nad Rýnem. Kolín jsem trochu znal, protože odtud pocházela poslankyně Lale, pro kterou jsem v Berlíně pracoval. Z CzechInvestu vedla má cesta do vedlejší kanceláře CzechTrade a zároveň k mému současnému zaměstnavateli, pro kterého pracuji již více než 13 šťastných let. Po dvou letech jsem se jako „Čektrejďák“ přestěhoval z Kolína nad Rýnem do Düsseldorfu. Z toho se za více než 10 let stal můj domov, kde se mi narodil i syn Adámek. Po mamince je poloviční Němec a díky mně i hrdý Čech. Adámkovi vděčím za to, že se ze mě nakonec kromě tatínka stal i fotbalový trenér, nebo výstižněji „fotbalový vychovatel“. Začal jsem trénovat malé děti v synově týmu poté, co se původní trenérské duo rozpadlo. Na našem týmu 15 dětí se krásně zrcadlí realita mezinárodního města, kde žije 180 národností a je zde například i druhá největší komunita Japonců v Evropě. I přesto, že dnes už je Německo mé druhé „doma“, po dlouhých letech strávených v této zemi nadešel čas na další výzvu. Loni jsem se přestěhoval do nizozemského Haagu, odkud se v nově vzniklé kanceláři starám o aktivity CzechTrade v zemích Beneluxu. Díky této pracovní příležitosti se mi konečně splnilo přání žít u moře. Chodím si k němu pravidelně zaběhat. V zemi tulipánů se držím hesla, že „nejlepší auto je kolo“ a do práce, na nákup i za zábavou jezdím samozřejmě jedině na kole, V zimě pro změnu miluji hory a lyžování, i když na to Nizozemsko není úplně nejlepší destinace. Rád vařím a o dovolené cestuji s batohem všude po světě.Díky pracovním příležitostem, které mi v průběhu života přišly do cesty, jsem měl možnost splnit si přání, a k tomu pracovat i v mezinárodním obchodě. Obchodního ducha jsem měl asi vždy v krvi. Má maminka, které jsem prý hodně podobný, podniká od roku 1992, a tak dobře vím, co podnikání v Česku obnáší. Práce pro CzechTrade je pro mě skutečně práce snů, která mě i po těch letech baví a naplňuje. Nikde jinde bych neměl příležitost pracovat pro tolik úspěšných a inspirativních českých firem, a především jim pomáhat dobývat zahraniční trhy. Díky našim klientům a mým úžasným kolegům v Praze i v zahraničních pobočkách mohu dál žít svůj sen. [...]

Zuzana Sedmerová

Narozena na jihu Čech, žijící na Moravě, pravidelně dojíždějící do Prahy. Ať už mě v mém životě zavedly cesty kamkoliv, vždy v nich hrálo hlavní roli mé nadšení pro krásu, kreativitu a dokonalost. A to nejen díky mým rodičům, ale také díky lidem v mém životě, kteří mě neustále inspirovali, motivovali a posunovali v mé kariéře stále vpřed.Už jako malé dítě jsem se pohybovala v oblasti umění. Navštěvovala jsem pravidelně výtvarný kroužek a asistovala své mamince při nejrůznějších ručních pracích. Svůj první gobelín podle obrázku vodníka od Josefa Lady jsem tak utkala již v pěti letech. Táta naopak rád maloval, plnil šuplíky výtvarnými potřebami a někdy jsme společně tvořili nejrůznější umělecká dílka.K designu jako takovému jsem se poprvé ale dostala před 25 lety, kdy jsem začala pracovat v Design Centru České republiky. Tam jsem strávila více než deset let a prošla hned několika pracovními pozicemi. Designérské soutěže, skvělé výstavy designu v galerii Design Centra ČR a soutěže pro municipality, které si v tu dobu pořizovaly nové vizuální styly, byly činnosti, které mě bavily a umožnily mi proniknout hluboko do světa designu. Na pozici manažerky národního programu DESIGN jsem se pak věnovala zejména designu v byznysu a posílení jeho konkurenceschopnosti.V roce 2008 mi do života přišla ale nová výzva od agentury CzechTrade. Dostala jsem nabídku podílet se na jejich projektu Design pro export, jehož hlavním cílem bylo prostřednictvím designu pomáhat českému průmyslu v expanzi na zahraniční trhy. To pro mě byla skvělá příležitost, jak využít mé dlouholeté zkušenosti nejen s designem, ale také s propojováním designérů a firem. Můžu říct, že pro mě práce vždy byla koníčkem. Kreativita mě nadále baví a ráda se obklopuji lidmi, kteří něco tvoří nebo vymýšlí. Řada designérů se proto stala mými přáteli, a právě i díky nim se na většinu věcí kolem sebe dívám optikou designu. Kromě designu se v mém životě ale nacházejí i další zájmy. Má vášeň pro šití, kdy byla BURDA mou Biblí, a různé ruční práce se postupem času přeměnila ve vášeň pro sport. Dnes si tak ráda zajdu třeba do fitka, na jógu, na kolo, na lyže nebo na pořádnou túru. V neposlední řadě miluji také cestování a ráda poznávám zahraniční kulturu. [...]

Pavel Eichner

Všechny cesty vedou na západ! Nebo v mém případě spíše na jihozápad. To, že můj život bude navždy propleten kouzlem latinskoamerických zemí, jsem věděl od odjakživa. Jak ale rozmanité a krásné to propojení může být, jsem pochopil teprve až po nástupu do CzechTrade, kde mi otevřeli nejedny zahraniční dveře.Už od malička jsem vlastně tak trochu latino a cestování mám prostě v krvi. Narodil jsem se totiž v Ekvádoru, kde mí rodiče žili dlouhých 11 let – já tedy „jen“ 7. Aneb jak říkají rodiče hecho en Ecuador, con maquinaria checa (tuto část nechám jen pro španělsky mluvící čtenáře). Od té chvíle mě ale kultura tohoto regionu provází celý život. Po několikaletém pobytu v ČR jsem se opět s rodinou vrátil do zahraničí, tentokrát do Španělska, a má španělsky mluvící cesta tak dále pokračovala. V této zemi jsem strávil skvělých 6 let, díky kterým jsem měl možnost poznat úplně jinou dimenzi španělsky hovořícího světa a svou současnou manželkou, což je největší poklad, který jsem si z Pyrenejského poloostrova přivezl, ačkoliv ze Španělska nepochází.Během studií na VŠ, které jsem absolvoval opět v ČR, jsem však po latino světě stále pokukoval. V té době jsem pracoval v cestovce s klientelou ze španělsky mluvících zemí a zároveň se do Španělska pravidelně vracel za rodiči, kteří tam tom dobou opět byli (táta tam vedl kancelář CzechTrade), a především za svou tehdy ještě přítelkyní.Když pak přišla příležitost pracovat pro CzechTrade, byla to pro mě obrovská čest – vždy jsem toužil reprezentovat ČR v zahraničí a obzvlášť v zemích, kde vím, že si velmi cení ochoty sdílet zkušenosti. A proto mě pak práce v Mexiku tak bavila – ačkoliv jsem zde cítil velmi silný vliv USA, prvky latinské vřelosti byly stále poznat. Můj přesun do Kolumbie mě pak vrátil blíže rodné zemi, a to i kulturně – ten pravý latino svět.Musím ale dodat, že nemám rád, když někdo vykresluje země v tomto regionu jako úžasné a bez jakýchkoliv nebezpečí. Stejně tak bojuji i proti zaběhlým stereotypům, které mluví jen o násilí a drogách. Ani jeden extrém není správě – Latinská Amerika je úžasný region s nepřeberným bohatstvím a úžasnou kulturou. Zároveň je to ale region, který má své nemalé výzvy – velká chudoba dává prostor nelegálním činnostem a jinému pohledu na hodnotu lidského života, což se společně s rozdílnou mentalitou projevuje ve velmi odlišném přístupu k osobnímu i pracovnímu životu. Abych ale dokreslil kulturní pestrost, která není mé rodině cizí, tak manželka je z Bulharska a nejkrásnější na tom všem je, že máme spolu tři děti – dceru, která se narodila v ČR a dva syny – jeden se narodil v Mexiku a druhý v Kolumbii. Dovedete si představit, jak zvedají obočí celníci v Německu při vstupu do Schengenu, když jim podávám několik barev pasů, aneb Čech narozený v Ekvádoru, s manželkou Bulharkou a třemi dětmi, každé z jiné země (vlastně i z jiného světadílu), nebudí největší důvěru.Je to ale krásné i doma – žádnou kulturu totiž neupozaďujeme, když se slaví svátky, tak kombinujeme to nejlepší. Na štědrovečerním stole vždy kromě řízků, nechybí ani mořské plody, či bulhraská pitka, Velikonoce slavíme hned dvakrát (ty Bulharské jsou o týden později) a na dušičky volíme oslavy na mexický způsob, tedy veselou vzpomínkou na ty, co tu s námi nejsou. Dcera nám k tomu občas zazpívá písničku o mexické vlajce a syn si k jídlu dává s oblibou pálivé omáčky a na vše kape limetky.Působení v CzechTrade tak krásně zapadá do našeho rodinného stylu života, který ale není pro každého. I každá destinace s sebou nese úskalí, ať již se jedná o bezpečnostní faktor, styl života, odolnost vůči jinému chápání, ale hlavně i oddělení od rodiny. Zvláště v době pandemie se ukázalo, jak jsme vlastně daleko a jak se babičkám stýská po vnoučátkách a jak moc nám chybí příjemná rodinná setkání na chalupě.Velmi si proto cením lidského přístupu CzechTrade, bez kterého bychom ani v zahraničí nemohli působit. Jelikož letos naše agentura slaví 25 let, tak jí přeji, ať se jí drží právě tato lidskost, která by měla být základem každé dobře fungující instituce. [...]

Věra Všetičková

Letos v létě uběhne devět let od mé památné věty, že do agentury CzechTrade nastoupím na letní stáž pouze na měsíc, maximálně dva, abych se následně mohla plně soustředit na ukončení svého studia na vysoké škole. Tehdy jsem ale ještě netušila, že práce pro CzechTrade je svým způsobem návyková a že kromě kolegů zde mohu najít i přátele a že kromě nadřízených, budu mít štěstí i na mentory. Své sehrály zřejmě i geny, neboť dědeček se věnoval také zahraničnímu obchodu a společné listování atlasem s jeho vyprávěním, kam všude ho práce zanesla, mě už v dětství fascinovalo.Přesto, že mě studia zavála na pár let k oborům jako jsou diplomacie a mezinárodní vztahy, zahraniční obchod u mě stejně vyhrál. Snad proto, že ten opravdu dobrý business by neměl mít vítěze a poražené, ale spokojené obě strany. A taky proto, že dlouhodobý úspěch v obchodě Vám zaručí jen fair-play a to je prostředí, kde je fajn být! Moje cesta od stážistky, přes exportního konzultanta k vedoucí zahraniční kanceláře pro Pobaltí trvala pět let a byla plná mnoha výzev ale i zkušeností. Moji tehdejší kolegové z pražské centrály CzechTrade by možná doplnili, že tyto roky byly i plné smíchu... neboť ten můj zvonivý jistojistě slyšeli přes zavřené dveře, přes chodby, za roh, možná i napříč patry. S rostoucí odpovědností a povinnostmi smíchu sice ubylo, ale radost z práce zůstala. Ačkoli mě už od dětství lákaly dálavy a teplé kraje, moje cesta vedla do jedné z nejseverněji položené kanceláře CzechTrade, do Lotyšska. Podstatnou roli v tom sehrálo i mé studium ruštiny, kterému jsem se věnovala od střední školy. Výběr mého druhého cizího jazyka tehdy nesla část rodiny těžce, snad je následně potěšilo, že mi tato znalost pomohla k zajímavé pracovní zkušenosti. Do Lotyšska jsem odjela v létě r. 2018, jinými slovy, přežila jsem již čtyři lotyšské zimy! Pobaltí je kraj krásný, ale rozhodně se s nikým nemazlí. Až tady na severu jsem pochopila, že je třeba být vděčná za každý hezký den, především za každý den, kdy vyjde slunce. A takové dny, momenty a chvíle ráda zachycuju na fotkách. Vždycky jsem raději stála za objektivem než před ním. Právě příznivé světlo je to, co mě donutí i v třeskutých mrazech vyjít ven a cvaknout třeba zamrzlou řeku Daugavu nebo zledovatělé vlny Baltu. Čím drsnější je na severu zima, o to krásnější je v Pobaltí jaro a léto. To v místním prostředí nelze trávit bez moře, bez kola a bez šašliku. Mé nejoblíbenější výlety mimo Rigu zpravidla kombinují všechny tři tyto kratochvíle, a to ideálně ve společnosti dobře naloženého spolehlivého parťáka, který mimo jiné umí ty praktické věci jako dofouknout kola, nebo seřídit přehazovačky.Největší odměnou života v Lotyšsku jsou pro mě jeho nádherné, nedotčené a liduprázdné pláže (s výjimkou Jurmaly, kam v létě o víkendu zamíří celá Riga). Po náročném týdnu v kanceláři je pak procházka po jemném písku za šumění borového háje skutečný relax. Pobaltí mi připravilo i řadu pracovních překvapení a výzev. Nečekala jsem, že se budu intenzivně věnovat technologiím pro modernizaci elektrických přenosových a distribučních soustav, nebo že budu hledat pro lokálního partnera českého výrobce elektrických odporových pecí, nebo že nejčastěji skloňovanou cílovou skupinou mých klientů budou systémoví integrátoři. A to mě na mé práci vždycky bude bavit – že mi umožňuje neustále poznávat nové oblasti, nápady i jejich autory a nikdy mi nedovolí ustrnout! [...]

Vladislav Polách

Když jsem tehdy ve druhém ročníku vysoké školy uvažoval, kam jet na Erasmus, přemýšlel jsem nejen nad délkou výjezdu, ale také povahou země. Věděl jsem, že Erasmus není jen o škole, ale i o poznávání, a proto jsem zvolil tu nejvíce kulturně odlišnou destinaci. Tehdy jsem netušil, jak mi toto rozhodnutí změní život. Pobyt v zemi na Bosporu mi otevřel oči. Poznávání nové kultury, míst a lidí z nejrůznějších koutů Evropy se mi neskutečně líbilo a Turecko jsem si bez okolků zamiloval. Po Erasmu jsem dokončil bakalářské studium v Olomouci, a poté se přesunul za magisterským oborem do Prahy. Po pár týdnech školy jsem narazil na CzechTrade a nastoupil do agentury na praktickou stáž. Ta mě moc bavila, protože už od začátku jsem měl možnost podílet se na zpracovávání zahraničních nabídek, organizaci Sourcing Days nebo na managementu exportního klubu. Postupem času jsem se v CzechTrade ze stáže posouval na vyšší pozice a mezitím i dokončil svá studia. V roce 2016 jsem dostal možnost se do svého oblíbeného Turecka vrátit a vést tam zahraniční pobočku naší agentury v Istanbulu. Na to období vzpomínám rád, jak po pracovní stránce, tak i té osobní, protože jsem zde poznal svoji budoucí manželku. CzechTrade hantýrkou to pro sebe beru jako největší úspěšný případ.V roce 2021 jsem se přemístil do Dubaje, odkud pomáhám českým firmám se vstupem na arabský trh. Letos už za sebou máme Expo 2020, několik veletrhů, Sourcing Days z oblasti potravin. A další projekty se nám rýsují.Ale život v Dubaji není jen o práci. Svůj volný čas rád trávím čtením knih, mám rád soudobé autory např. Remarqua nebo Solženicyna, nebo oddechovější žánry od Františka Kotlety. Kromě čtení si také rád chodím relaxačně zaběhnout, přestože už nejsem v takové formě jako dříve. Baví mě také poslouchání podcastů o současném světovém dění a investicích, sám sebe totiž beru jako takového investora začátečníka. Ale hlavně společně s manželkou objevujeme skryté krásy SAE, které nás každý den obklopují. Rád bych naší agentuře k 25. výročí popřál do nadcházejícího období i nadále dobré vedení, které ví, kam směřovat, a šťastné zaměstnance, které jejich práce baví a naplňuje. Protože jen tyto dva body splní bod třetí, a také ten navenek nejpodstatnější. Vás – spokojené klienty a partnery naší agentury.Takže milý CzechTrade, všechno nejlepší! [...]

Marek Atanasčev

Kdo by řekl, že výběr vedlejšího jazyka našich dětí dokáže zcela ovlivnit jejich budoucnost? Pro Marka se italština změnila z předmětu na gymnáziu, co musel nějak přežít, v milovaný jazyk, který ho doprovázel celým studijním a pracovním životem. Marek Atanasčev vede italskou kancelář CzechTrade v Miláně, je milovníkem sportu, románských jazyků, a jak už sám rád říká, tak trochu Italem.Na gymnáziu jsem měl možnost si vybrat jako druhý jazyk francouzštinu nebo italštinu. Francouzština pro mě byla jasná volba – můj prapradědeček byl původem Francouz a babička z druhé strany rodiny v ní vynikala a byla by ráda, kdyby rodinná tradice pokračovala. Ale protože se přihlíželo ke studijním výsledků, a já byl spíš třídní šašek a sportovec než excelentní student, tak jsem se začal učit v 15 letech italštinu. To, co jsem původně považoval za něco, co se musí „přežít“, mě postupem času začalo bavit. A dnes bych bez italštiny nebyl tam, kde jsem teď – v Miláně. Italštinu jsem si zamiloval a otevřela mi cestu i k dalším románským jazykům. Vystudoval jsem portugalštinu a absolvoval několik semestrů a další kurzy španělštiny. V rámci studia jsem se dostal na několik měsíců na Erasmus na sever Portugalska do Porta, a protože rád jím a cestuji, nestačilo mi studentské stipendium a já se dostal ke své první pracovní přiležitosti v zahraničí. Začal jsem pracovat pro portugalskou textilní firmu v exportním oddělení. Díky studiu portugalštiny jsem měl možnost se dostat v rámci rozvojových programů i do Angoly, do válkou zasažené oblasti Bié. Znalost portugalštiny mi také otevřela dveře pro spolupráci s Brazílií. Ale zpět k italštině. Do Itálie jsem jel poprvé za letní pracovní zkušeností v devatenácti letech, kdy se mi neskutečně zalíbila tamní kultura a mentalita. Snažil jsem se tam proto co nejdříve vrátit, což se mi podařilo ke konci studia a já zamířil v rámci pracovní stáže na jih Itálie do Bari. Nedokážu přesně popsat, proč se mi v Itálii tak líbí. Jestli kvůli slunci, moři, milým lidem nebo nepřebernému množství jídla, kdy je stále co ochutnávat. Dnes jsem tady po všech předchozích zkušenostech již šestým rokem a za tu dobu se mi již italská mentalita dostala dostatečně pod kůži. Vždycky říkám, že italská realita mi v určitých ohledech hodně otupila hrany. Tolerance vůči zpoždění a práci v italském rytmu se velice zvýšila, i když čas od času stále zvedám obočí nad některými aspekty života na Apeninském poloostrově. Získal jsem ale také větší nadhled a zjistil, že můj charakter se k tomu italskému možná blíží více. Itálie je dlouhá přes 2000 km od severu na jih, a tomu odpovídá i rozdílnost mezi lidmi, v přístupu k životu i práci. Sever Itálie je pro mě takovým kompromisem mezi středoevropským přístupem, který potřebuje jakousi přesnost a řád, a mezi jižanským pohodářstvím a filosofii „La vita é bella“.A jaké je město Milán? Je to tepající velkoměsto, kde se stále něco děje, a proto se ve svém volnu snažím s rodinou prchnout ven z města z hluku motorek a skútrů. V okolí Milána je stále co poznávat, ať už kolem průzračných horských jezer nebo v horách, kde člověk zase načerpá sílu a energii. Energii mi mimo jiné dodává také sport. Sice bohužel méně než dříve, ale snažím se alespoň 2krát týdně sportovat a vždy říkám, že každý krok navíc se počítá. V době před pandemií jsem chodil hodně na tréninky kickboxu, dříve jsem hrál závodně florbal a jsem rád, že s postupným návratem do normálu se opět věnuji víc sportu. Ideálně se snažím sport a čas s rodinou spojit dohromady. A jsem rád, že doma mi vyrůstá super parťák, se kterým rozhodně není nuda. Děkuji mnohokrát CzechTrade za důvěru, kterou do mě agentura vložila, a příležitost, kterou mi dala. A zároveň chci popřát CzechTrade vše nejlepší k 25. výročí jejího založení. Těším se na další společnou cestu a přeji agentuře co nejvíce spokojených klientů a exportních úspěchů v zahraničí! [...]

Tereza Vítková

Terezin příběh začal nenápadně – vysokoškolským studiem jazyka a literatury se zaměřením na Španělsko a Latinskou Ameriku. Zatímco její spolužáci se vydávali na studijní pobyt do Evropy, ona si vybrala Mexiko. „Vidina toho, že půl roku strávím mimo evropský kontinent mě fascinovala a lákala, ale zároveň jsem z toho měla respekt. Zvolila jsem si Mexiko z ryze pragmatického důvodu. Tamější univerzita UNAM patří k těm nejlepším v Latinské Americe. Rodičům jsem se s plány nesvěřila a prakticky je postavila před hotovou věc. Bála jsem se jejich reakce. U nás se nikdy moc necestovalo a jediné, co naši o Mexiku věděli, bylo to, co běžně přenáší televize (kriminalita a drogy). Dopadlo to přesně tak, jak jsem si představovala. Táta ani máma mému rozhodnutí moc nerozuměli. Ale smířit se s ním museli. Když jsem ve svých 22 letech přistávala nad 20milionovým hlavním městem, uvědomila jsem si tu vzdálenost, která mě od domova dělí. Začala jsem o svém rozhodnutí pochybovat a bála se z letadla vystoupit.Půl roku jsem zde žila u mexické rodiny, kde jsem poprvé uviděla, jak pevné vztahy tu mezi sebou lidé mají. Poznala jsem jejich úctu k nejstarším členům rodiny a ke stáří obecně. Myslím, že to je jedna z hlavních věcí, kterou bychom se mohli inspirovat. Postarší mexický pár si mě v podstatě adoptoval a já jim dodnes neřeknu jinak než mexická máma a táta. Kontakt udržujeme nadále a pravidelně se vídáme.Během studia v Mexiku jsem si vedla deník, k jehož zápiskům se ráda vracím, protože zachycují mé první dojmy ze země. Často se tam opakují slova jako štěstí, energie a bezstarostnost. Mé zápisky jsou plné barev, protože přesně takové je i Mexiko. Jedná se o zemi se spoustou tváří, nelze jej vnímat černobíle.Když jsem se vrátila do České republiky, řada lidí myslela, že jsem se zbláznila. Nemluvila jsem o ničem jiném než o Mexiku a chodila jen v oblečení s mexickými ornamenty. Říkali si, že mě to přejde. Ale nepřešlo. Nemyslela jsem na nic jiného než na způsoby, jak se do země vrátit. Právě v tu dobu přišla osudová nabídka práce na pozici asistentky v zahraniční kanceláři CzechTrade v Mexico City, kterou jsem s nadšením přijala."Původní Terezin plán byl zůstat v mexické pobočce CzechTrade pouze 1 rok. Tehdy měla v České republice snoubence, se kterým plánovali, že za ní dorazí a pak se spolu vrátí. Její rodina byla klidná, že za chvíli bude zase doma. „Nakonec můj život nabral zcela jiný směr a letos to budou 4 roky od chvíle, kdy jsem se rozhodla v Mexiku zůstat. Často přemýšlím, co mě k této zemi tak táhne. Když tuto myšlenku převracím ze všech stran, vždy skončím u lidí a jídla. Stačí zajít do masny, zelinářství či jen tak na ulici a hned pocítíte, proč Mexiko řadě cizinců přiroste k srdci. Úsměv a laskavý přístup není výjimkou, slovem děkuji a prosím tu nikdo nešetří, a i když se setkáte s neznámými lidmi, nemáte pocit, že by se ke konverzaci s vámi nutili." Nakonec Tereza našla v zahraničí víc než jen práci, která ji naplňovala. „První rok v Mexiku jsem poznala svého současného přítele. Poprvé jsem ho zahlédla tančit na parketu salsu a myslím, že už tehdy jsem se do něj zamilovala. Po jeho boku jsem se naučila vážit si své rodiny a přítomného okamžiku. Také mě začlenil do své rodiny, což mě utvrdilo v mnoha věcech. Rodinná setkání nejsou v Mexiku povinností. Jednotliví členové jsou šťastní, že se vidí. Je jedno, kdy a kde. A lidé si zde téměř nestěžují, ačkoliv mají plno starostí. Díky svému přítelovi jsem také pochopila, že i malé věci dokáží zlepšit životy jiných lidí. Tato filozofie mě nasměrovala k pomoci dětem. V Mexiku jsou obrovské sociální nerovnosti a řada dětí nezažívá bezstarostné dětství. Jednou z možností, jak jim zlepšit život, je vzdělání. Během pandemie měly děti v jedné z místních základních škol problém připojovat se k distanční výuce. Proto jsme jim s přítelem darovali smartphony, a umožnili jim tak pokračovat ve studiu online. Pro studenty jsem také přichystala prezentaci o České republice a až se vše vrátí k normálu, chci jim připravit české odpoledne a trochu rozšířit obzory. Kromě lidí mě na Mexiku baví i jídlo. Zdejší gastronomie je součástí světového dědictví UNESCO a najdete tu podniky patřící mezi 10 nejlepších restaurací na světě. Mé gastro zážitky se ale zrodily na ulici. Postávat v podvečer u pouličního stánku, z něhož se během přípravy jídla line kouř a snažit se ze sebe hlubokými výdechy dostat pálivost z omáček, to je Mexiko, které miluju. V tu chvíli mám pocit, že mi nic v životě nechybí. Jenže chybí a moc. Život v zahraničí s sebou přináší i řadu úskalí. Riskujete totiž to, že budete navždy rozděleni mezi dva světy, které není možné spojit. Na jedné straně rodina a přátelé v České republice a na druhé straně země, která váš život naplňuje a nová mexická rodina, bez které si svůj život také neumíte představit. Už nevíte, kde je vlastně ono „doma“, protože domovy máte dva.Život v Mexiku mi naprosto převrátil pohled na svět a změnil mé dosavadní hodnoty. Našla jsem cestu ke své rodině a zároveň jsem si začala vážit České republiky a života v ní obecně. Když slýcháváte osudy některých Mexičanů, pochopíte, že se nemají ani zdaleka tak dobře jako my." [...]

Martin Rossbach

Když si na základní škole psal na penál názvy hlavních latinskoamerických měst, ještě netušil, že bude jednoho dne žít hned v několika zemích tohoto kontinentu…Martin Rossbach vede peruánskou kancelář CzechTrade, je velký milovník Latinské Ameriky, hor a života.„Latinská Amerika mě fascinovala už od dětství. Ze všech knížek jsem si nejradši listoval v atlasu světa a latinskoamerické reálie jsem znal téměř nazpaměť. Takže když jsem dostal šanci si v devatenácti letech ,sbalit uzlík´ a vydat se za kamarádem na Kostariku, neváhal jsem ani vteřinu. Bez znalosti jazyka, zato s elánem a chutí poznávat to, o čem jsem si do té doby jenom četl. Pracoval jsem v baru v centru hlavního města, kde jsem se svým středoevropským vzezřením působil trochu jako atrakce pro místní, takže si se mnou chtěli všichni povídat. Díky tomu jsem nejen poznal první „latino“ kamarády, ale naučil jsem se celkem obstojně španělsky. Po dvou letech bylo ale načase styl života ,pura vida´ opustit, a přece jenom trochu dospět, a proto jsem se vrátil zpět do Čech. Pracovně jsem potom cestoval spíše po Evropě, ale někde vzadu byl stále ten sen se do Latinské Ameriky vrátit. To se mi splnilo v roce 2009, kdy jsem s rodinou strávil dva roky ve Venezuele. Bylo to akorát v době převratu, takže jsme byli svědkem toho, jak se z jedné z nejbohatších zemí světa stal socialistický stát na pokraji bankrotu. Co však Venezuele nemůže nikdo upřít, je dechberoucí příroda, na kterou vzpomínám dodnes. Štěstí mi přálo i po dvou letech, kdy jsem byl přesunut na opačnou stranu kontinentu do Argentiny. Buenos Aires jsem si zamiloval na první dobrou, přestože to má k typické Latinské Americe daleko. Je to město, které dýchá zase úplně jinou atmosférou, a ne nadarmo se říká, že je mixem Paříže, Říma a Madridu. Mentalita Argentinců je také trochu odlišná, identifikují se spíše s Evropany než s ,latinos´. Co se přírody týče, Argentina nezůstává za Venezuelou pozadu a kdybych mohl doporučit jednu tamní destinaci, pak by to bylo určitě Bariloche s jeho průhlednými jezery a zelenými horami.Moje zatím poslední latinskoamerická destinace je Peru, od kterého jsem nevěděl, co čekat. O to milejší bylo moje překvapení, když jsem tuto zemi začal na svých cestách poznávat. Peru je totiž mnohem víc než Machu Picchu, což je běžná představa u nás v Čechách. Je to neskutečně rozmanitá země, kde naleznete jak krásné pláže, tak hlubokou džungli a jedny z nejvyšších hor kontinentu. Právě to poslední si tu užívám asi nejvíc, jelikož pocházím ze Špindlerova Mlýna a jsem horal od narození. Sice si tu nezalyžuji, což je jedna z mých velkých vášní, ale sportům se věnuji ustavičně a taky jsem si jich zde zkusil na svá čtyřicetiletá kolena hned několik nových. Zasurfoval jsem si na vlnách Pacifiku, překonal jsem strach z výšek a zkusil se synem horolezení, vyšlápnul jsem si jednu pětitisícovku a sjel si na prkně písečné duny. A co se mi na Peru líbí nejvíce? Abych se neopakoval s přírodou, tak zmíním ještě vstřícnost místních, kteří vám vždy rádi poradí a pomůžou, ve službách jsou tu neskutečně milí a na ulici vás kolikrát pozdraví i člověk, kterého neznáte, protože třeba jen předpokládá, že bydlíte ve stejné ulici. Obecně je tu snadné navázat kontakt, lidé si rádi povídají. To je něco, co je vlastně všem těm zemím, co jsem poznal, společné. Taková základní lidskost, sympatická účast a pospolitost. Latinská Amerika je pro mě zkrátka kontinent, kterému věřím a přeju zdárnou budoucnost.“ [...]

Lenka Kolman Sokoltová

„V roce 2001 jsem nastoupila do informační kanceláře CzechTrade a postupně jsem prošla několika pracovišti. Působila jsem například v regionálních informačních centrech, poté jako podpora zahraničních kanceláří, měla jsem na starosti také střediskové rozpočty a provoz. V roce 2008 jsem zakotvila na místě ředitelky sekce interních služeb, kde se zabývám finanční, ekonomickou a provozní problematikou. Musím přiznat, že těch 20 let v agentuře mi uteklo neuvěřitelně rychle. Nejspíš to bude tím, jak pestrá a zodpovědná moje práce je. Když vyberu to hlavní, starám se o zpracovávání veřejných zakázek, uzavírání smluv a objednávek včetně jejich uveřejňování na veřejných portálech, o přípravu, schvalování a revizi celkového rozpočtu agentury i střediskových rozpočtů včetně rozpočtů projektů EU i mimo EU. Dále zajišťuji zpracovávání všech možných statistik, přehledů, stanovisek, analýz, účetních závěrek, a nakonec i státního závěrečného účtu. Samozřejmostí je spolupráce při všech finančních auditech a kontrolách. A proč právě čísla? Hodnotí výsledky našich činností bez emocí a hledání příčin a souvislostí mezi nimi je pro mě stále velkým dobrodružstvím. Je tu ale i další hledisko, proč mi to jako 20 let nepřijde, a to jsou kolegové, na kterých CzechTrade stojí, a od nichž se stále učím. Práce mě stále naplňuje, díky čemuž jsem neuvažovala o změně."Lenka je jedním z největších nadšenců v CzechTrade. Se stejným zápalem se pouští i do aktivit mimo pracovní dobu.„Baví mě sport. Začínala jsem u baletu či bruslení, ale postupně se pravidelný pohyb změnil v chození do fitness (posilovna a bodypump) a běh. Ráda si odpočinu u různých tvůrčích prací od malování přes šití až po křížkové vyšívání, kdy jeden obraz trvá řadu hodin a vyžaduje hodně trpělivosti a pozornosti. Mou největší vášní, která mě provází téměř celý život, je zpěv. Začala jsem s ním již ve školce, kde součástí baletních vystoupení na naší základní umělecké škole bylo i zpívání. Tady se ukázalo, že mi zpěv doopravdy jde, a že by bylo skvělé toto nadání rozvíjet. Když jsem s baletem skončila, začala jsem chodit do školního sboru Strunky a také do ZUŠ v pražském Radotíně, kde jsem zpívala ve dvou sborech – společném sboru školy a dále i ve sboru výběrovém, v rámci něhož jsem zpívala soprán/ mezzosoprán i sólové party."U řady koníčků z dětství se stává, že zájem o ně v pubertě opadne. To ale rozhodně nebyl Lenčin případ.„Ve zpěvu jsem se i nadále vzdělávala při studiu na střední a později i na vysoké škole, kdy jsem začala chodit do sboru ČVUT. Dodnes jsem jeho stálým členem a působím zde jako sopranistka. Přestože je pracovní nasazení v CzechTrade vysoké a nestíhám úplně všechny zkoušky se sborem, což znamená vyšší množství samostudia, pravidelně se účastním koncertů, které sbor ČVUT pořádá. Repertoár je různorodý. V první polovině roku se sbor soustředí na skladby duchovní (např. Mozart: Requiem, Antonín Dvořák: Stabat Mater), jazzové (Chilcott: Jazz Mass) či dokonce operní (sbory z oper) a v druhé polovině se zase zaměřuje na písně kostelní a vánoční (např. J. J. Ryba: Česká mše vánoční, české i staročeské koledy). Pokud máte rádi živou hudbu, rozhodně si nenechte ujít naše koncerty."Více najdete na webu sboru. Třeba vám některá z akcí kápne do noty: http://sbor.cvut.cz. „Ač se to nezdá, práce finančního a ekonomického ředitele a zpěv se v mnohém podobají. Stejně jako musejí vycházet čísla, a to naprosto přesně, musejí se i noty zpívat, jak jsou zapsány a v přesně určeném tempu. V oblasti financí státní organizace se musíte řídit zákony a předpisy, ve zpěvu zase notovým záznamem a pokyny sbormistra či dirigenta. Zpracovávat ekonomické výsledky bez toho, aniž by byl za nimi tým, na který se můžete spolehnout, je nemyslitelné, stejně tak ve sboru nikdy nezpíváte sám a musíte odvádět 100 % práci, jinak to zkazíte všem ostatním. V obou činnostech je důležitá souhra, pracovitost, disciplína, zodpovědnost za sebe i ostatní. A především zaujetí pro věc." [...]

Julie Havlová

Německy mluvící region byl Julii blízký již odmala. Začala ho objevovat už na základní škole prostřednictvím výměnných pobytů i letních táborů. Během studií dočasně „uhnula z kurzu" a strávila několik let v USA a Anglii. Nabídka z CzechTrade ji ale nasměrovala zpět. „Jakmile jsem dostala nabídku posílit tým kanceláře CzechTrade v Düsseldorfu, neváhala jsem ani chvilku. Překvapivě ani můj partner jakožto hrdý Brňák nekladl odpor a přestěhoval se se mnou. Rozhodnutí to bylo opravdu dobré po pracovní i osobní stránce. Během 4 let jsme se zasnoubili, vzali a také přivítali na svět naši dceru. Po mateřské dovolené jsme se všichni přesunuli do Vídně, kde aktuálně působím v rakouské kanceláři CzechTrade. Düsseldorf byl pro nás srdcovka, nicméně na Vídeň a Rakousko jsme si rychle zvykli. Manžel je z Vídně nadšený, protože je prý skoro stejně dobrá jako Brno. :) Oba nás uchvátila místní příroda. Do hodiny od Vídně jsou krásné hory, kde aktivně trávíme spoustu času v létě i v zimě. Každý víkend je pro nás taková malá dovolená. Zamilovali jsme si hlavně místní ferraty. S lezením jsme koketovali už dříve, ale až v Rakousku jsme se do toho pustili naplno. Je to ohromný relax a adrenalin zároveň. Ten pocit, když se vyškrábete nahoru a kocháte se výhledem, je k nezaplacení. Naše dcera je zatím na ferraty malá a většinou zůstává u prarodičů, ale samozřejmě se ji snažíme zapojovat. S ní sice nelezeme po skalách, ale společně šlapeme po kopcích a manžel ji obětavě nosí v krosně na zádech. Sama už také ujde pěkných pár kilometrů a v zimě si coby tříletá vyzkoušela i lyžování. Inspirací jsou jí místní děti, které ve stejném věku vykrajují na svahu jeden oblouček za druhým.Každodenní život ve Vídni je velmi pestrý především díky množství národností, které tu žijí. Zaslechnout na ulici pravou rakouskou němčinu je někdy vzácnost. Občas mi ještě cukají koutky, když poslouchám rakouský přízvuk. Pozoruji, že Němci a Rakušané jsou celkově rozdílnější, než by se mohlo zdát. Rakušané tolik neřeší pravidla, jsou méně organizovaní, konzervativnější, umí si ze sebe udělat legraci a klidně nakráčí do centra města v kroji nebo pohorkách. :) Mají zkrátka rádi to své, což je na nich sympatické a inspirativní. Českým exportujícím firmám záliba v místních produktech samozřejmě do karet nahraje, ale o to větší radost mám z každého úspěchu našich klientů, protože rozhodně není zadarmo." [...]

Jan Michálek

„Moji brazilskou cestu odstartovalo ukončení činnosti společnosti, ve které jsem pracoval. Byl listopad roku 2013 a já se s vedoucím svého týmu dohodl, že zůstanu ještě do října následujícího roku. Byl jsem tehdy na rozcestí v pracovním, ale také osobním životě. Pokud zůstaneme v cestovatelské terminologii, tato slepá ‚profesní‘ ulička mi dala možnost udělat ve svém životě něco radikálnějšího.“A proč se Honza rozhodl pro zahraničí? Touhu po objevování dálek v sobě měl už odmala. A to díky svému otci. „Zrovna v roce 1969, těsně po zpřísnění poměrů v tehdejším Československu, byl můj táta na cestě kolem světa s německou cestovní kanceláří. Za neuvěřitelných 25 dní navštívili v pronajatém letadle Bejrút, Kuvajt, Indii, Kambodžu, Japonsko, Havaj a také pár míst v pevninské části USA. Vyprávěním o této cestě jsem byl jako malý kluk fascinován. Projet se z Tokia šinkansenem, navštívit indický Taj Mahal nebo havajský Pearl Harbour, to jsem si hrozně přál. Protože táta byl na této cestě ve věku 33 let a mě právě na Kristova léta táhlo, bylo pár týdnů po listopadovém oznámení firmy, ve které jsem pracoval, jasno. Teď jedu na cestu kolem světa já!"Našetřené peníze Honzovi na procestování celé trasy nestačily, ale na 90denní cestu Indie-Japonsko-Havaj-pevninská část USA to bylo akorát. „Vyrazil jsem s krosnou, baťůžkem a otevřenou myslí a těšil se na nová místa i nové tváře. Už v Indii při józe jsem potkal svoji nynější brazilskou partnerku Paolu, která také snívala o podobné cestě a byla uchvácena tím, že ji podnikám. Ona byla v té době na konci své 3týdenní cesty po Indii. Sama! Pozvala mě tehdy s předstihem do Brazílie, až prý skončím svoji cestu. Psal se listopad 2014. A když jsem na začátku února 2015 opět přiletěl do ČR, rozhodl jsem se, že týden nato poletím do Brazílie na karneval."Vyhlášený karneval v Riu Honzovi učaroval. „Nezavítali jsme na proslulou přehlídkovou oblast Sambodrom, kde probíhá soutěž škol samby o nejlepší karnevalový průvod. Naopak jsme obráželi tradiční pouliční karnevaly po celém Riu. Věděl jsem, že karnevalová atmosféra je dost specifická, nicméně zalíbila se mi celkově kultura, prostředí i lidé, nejen daná událost. Rozhodl jsem se proto v Brazílii zůstat. Počáteční 2 roky nebyly jednoduché, ale daly mi možnost se adaptovat, naučit se velmi dobře portugalsky, a ještě víc proniknout do záludností kultury a zvyklostí. Následně jsem našel i práci, nějaký čas jsem pracoval jako dobrovolník a v roce 2019 jsem konečně nastoupil na místo asistenta v CzechTrade, ze kterého jsem se postupně vypracoval." Tím ale cestování neskončilo. „To, že jsme se poznali s Paolou v Indii, oba na cestách, poukazuje na náš hlavní společný koníček. Cestování. Za dobu, co jsme spolu, jsme nejen procestovali Brazílii, pláže, národní parky a také dvakrát byli přes týden v Amazonii, ale cestovali jsme i po světě. Marocké duny a Sahara, peruánské Machu Picchu, barmský Bagan s jeho čtyřmi tisíci pagodami nebo nejjižnější trvale obydlené místo na Zemi, chilský Puerto Williams, to jsou jen některé z míst, které jsme zatím společně navštívili. Oba jsme celkem dobrodruzi, ale v našich letech už se snažíme zajistit si určitý standard ubytování i přepravy. Pryč jsou doby, kdy jsem na vysoké nebo krátce po ní cestoval sám a spal v hostelech a někdy i pod širákem. Rozhodně se však při našich dovolených nebojíme vystoupit z komfortní zóny. Máme mnoho kamarádů a známých, kteří by už rozhodně nespali v malém penzionu nebo ve stanu a už vůbec by se nepřepravovali autobusem nebo vlakem. Popřípadě by nespali ve spacích sítích na lodi, což je jediný možný způsob při plavbách v Amazonii. Při našich cestách se proto nebojíme na pár dní snížit či úplně opustit určité standardy, abychom měli možnost poznat destinace a místa, kam se za den z hotelu není možné dostat."„Cestování ve dvou má mnoho výhod i co se týče bezpečnosti nebo řešení nečekaných problémů při společné diskuzi. Podporujeme se však navzájem i v momentě, kdy nesdílíme sen a jeden z nás se chce za tím svým vydat. Příkladem budiž aktuální rok, kdy se Paola vydala za svým vysněným trekem do základního tábora Mt. Everestu. Držel jsem jí pak přes 4 týdny palce z našeho bytu v Sao Paulu. V každém roce se oba snažíme navštívit alespoň 2 destinace. Paole se to minulý i tento rok již povedlo. Pro mě je letošní rok v tomto ohledu složitější, ale věřím, že v roce následujícím bude opět o trochu více možností a že zase nějakou novou zemi, i přes určitá omezení, zvládneme objevit." [...]

Jan Hančl

„Svět IT není jen hromada počítačů, serverů, aplikací, projektů, modelů, procesů a dalších všedních každodenností. Je to i svět výzev zcela lidských, kde jako ajťák nesledujete jen projekty a termíny odevzdání. Záleží vám i na tom, jestli se ti, co na vás spoléhají jako na pevnou skálu v širém moři, usmívají, anebo jsou smutní.Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Tak se v naší rodině objevilo rok a půl staré dítko s diabetem. Od toho okamžiku se můj život stočil k #WeAreNotWaiting (openAPS.org) Jde o hnutí sdružujícím pacienty s cukrovkou, jejich blízké a IT experty, kteří vyvíjí pomocné apky pro usnadnění života s diabetem. Začal jsem si zjišťovat víc. Nejdřív jsem díky hnutí #WeAreNotWaiting objevil a naučil rodiče využívat webovou aplikaci Nightscout. Ta slouží ke sdílení dat, aby rodiče a dítě nemuseli být neustále na tomtéž místě. Nightscout byl sice výraznou pomocí, ale já cítil, že můžu jít ještě dál. To byl pro mě impulz ke zprovoznění aplikace AndroidAPS v telefonu. Výsledkem bylo nejen pohodlné ovládání inzulínové pumpy, ale i využití algoritmů pro dávkování inzulínu a s tím související lepší kompenzace diabetu a zlepšení kvality života. Pak následoval malý mezikrůček v objevení kouzla chytrých hodinek zapojených do ekosystému AndroidAPS.Čtvrtý krok byl asi nejnáročnější. Z nadšeného uživatele jsem se stal zasvěceným rádcem rodičů dia dětí. Mix proměnlivosti vývoje diabetu, technologických i bezpečnostních změn při používání aplikace a dalších úskalí může být na rodiče někdy moc. A každý je rád, když na vzniklý guláš není sám.Poslední krok vzešel z postesku některých rodičů dia dětí, že dostupná dokumentace je většinou k dispozici jen v anglické verzi a jen máloco je přeložené. A že je tedy nedostatek použitelného materiálu zejména v situaci, kdy máte akutní technický problém. Tak jsem se přidal do kolektivu stejně naladěných lidí, kteří pomáhají s překlady dokumentace k AndroidAPS. Uvidíme, co mě čeká dál."Jaké kroky vedly k vývoji aplikace, už víme. Zajímaly nás ještě další podrobnosti, na které jsme se Honzy zeptali. ➡️ Jak tě napadlo začít využívat aplikace jak zdravotnickou pomůcku?Od známých, co také v rodině řeší cukrovku, jsme se dozvěděli, že existují docela šikovné modely výpočtů správného poměru podávaného inzulínu a snědených sacharidů. To je úplný základ. Jakékoli jídlo je potřeba přepočítat na adekvátní dávku inzulínu. Od jednohubky až po oběd o několika chodech. Na webu měla být vystavena aplikace, která tyto výpočty docela zvládá. Tak jsme ji vyzkoušeli. Oproti tomu, co jsme již věděli, umožňovala i zaznamenávání stavu krevní glykémie a sledování vývoje prostřednictvím webu v hezkém grafu. Jde o zmíněnou apku s příznačným jménem Nightscout (volný překlad: noční hlídač). Za jejím vývojem stojí rozsáhlá komunita lidí z celého světa. Jedním nich je náš skoro soused ze sídliště a zároveň otec aplikace AndroidAPS, která posouvala algoritmy ještě daleko dál. A zapojovala je do samotného ovládání dávkování inzulínu. A ten nás k ní přivedl. Díky, Miloši Kozáku! ➡️ Co konkrétně používání aplikace znamená pro tebe a v čem pomáhá dětem?Jde o ohromný posun ve dvou směrech. Jedním je zjednodušení léčby, protože aplikace se dle nastavení sama snaží korigovat výkyvy v chování glykémie. Při dodržování základních pravidel a starání se o vkládání dat do aplikace se tak výrazně omezí nutnost zasahovat do každodenního provozu inzulínové pumpy. K tomu je potřeba přičíst i to, že se aplikace snaží včas upozornit na rizikové stavy, aby se dalo zasáhnout a předejít vážným zdravotním komplikacím.Druhým směrem je zlepšení kvality života. Zejména v noci se AndroidAPS dokáže postarat o vyvážení hladiny inzulínu a sacharidů, takže se člověk nemusí budit třeba čtyřikrát za noc, aby stav manuálně kontroloval a adekvátně reagoval. A vyspat se a nevyspat se, to je rozdíl k nezaplacení. Zvlášť když to tak je noc za nocí, týden za týdnem a tak dále. A zvlášť u rodičů diabetických dětí, kterým kromě aplikace pro řízení dávkování inzulínu na mobilu dítěte může pomoct také sledovací verze aplikace, kdy na svém telefonu mohou sledovat a částečně i ovlivňovat chod té řídící aplikace na dálku. To se hodí zejména, když je dítě ve škole, školce, na táboře… ➡️ Jak se k aplikaci dostanou ostatní rodiče? A jak jsi vlastně rozšířil informaci o tom, že aplikace existuje a je k dispozici pro někoho dalšího?Cesta k použití AndroidAPS není úplně jednoduchá, byť se blýská na lepší časy. Ale hezky postupně. Každopádně je dobré začít návštěvou stránek https://androidaps.readthedocs.io. Zde je dostupná dokumentace, na jejímž překladu se podílím. Ta provede nováčka krok za krokem kontrolou kompatibility zařízení, instalací, zprovozněním i nastavením. Nechybí ani odkaz na místa, kde lze položit lidem z komunity dotaz nebo získat pomoc. Proces je poněkud složitý díky tomu, že nejde o uznanou zdravotnickou pomůcku. Proto také AndroidAPS nenajdete na Google Obchodu Play. Ale právě v tomto směru se to snad v krátké budoucnosti změní k lepšímu. ➡️ Jak se k tobě dostanou rodiče, kteří potřebují pomoci?Nejen na mne, ale i na další zažrané nadšence se lze obrátit v několika facebookových skupinách k AndroidAPS nebo pro angličtiny znalé lze pokládat dotaz na discord.com ve skupině #WeAreNotWaiting. A v neposlední řadě odpovídám i na zprávy na LinkedIn. ➡️ A jak v tomhle všem figuruje CzechTrade? Jaký máš vztah ke své práci?CzechTrade pro mě vždycky byl a bude především výzva. Z pohledu IT manažera jde o prostředí, které je nesmírně rozmanité. Na velice malém prostoru se potkávají specifika IT doslova z celého světa. To je násobeno komplexností a rozdílností pracovního zaměření každého oddělení, kde kolikrát platí, že co člověk, to zcela odlišná práce a potřeby. K tomu se přidává i na privátní sféru neobvykle vysoké tempo a ostré cílení na výsledek, o které se výrazné většině veřejné sféry nezdá ani v nejdivočejších snech. A navrch to celé neustále míchá technologický rozvoj, který se nenechá ani přibrzdit, natož zastavit! Tohle všechno vybalancovat a být tomu pevným pilířem, to je výzva. Naštěstí to řádně koření spousta úžasných osobností, se kterými mám tu čest společně vlajku CzechTrade nést. A s nimi mě to baví a rád v rámci své kompetence pomáhám něčemu, co mi ve veřejné sféře dává smysl, tedy podporovat české firmy, aby zazářily v zahraničí. [...]

Příběhy úspěšných českých exportérů Reference úspěšných klientů czechtrade Odborné příspěvky od zahraničních kanceláří CzechTrade