People of CzechTrade

Poznejte tým CzechTrade

Dóra Egressy

Našim zahraničním kancelářím CzechTrade šéfuje 39 mužů a 7 statečných žen. Mezi ně patří i Dóra Egressy, která vede pobočku v Budapešti. Dóra se s lehkostí a elegancí protančila nejen k pracovním, ale také sportovním úspěchům.

Vshoot_2.jpgJejí příběh začal v našem hlavním městě, kam se v dětství přestěhovala z rodného Maďarska. „Bylo mi asi sedm, v Praze jsme žili chvíli a já jsem teprve začala pořádně rozumět a mluvit česky. S mámou jsme dokázaly prosedět celé večery a napjatě sledovat krasobruslařské soutěže. Fascinovala mě krása, ladnost a elegance pohybů a rozhodla jsem se, že až budu velká, tak budu jedna z nich. Maminka mi prozradila, že nestačí jen umět stát na bruslích, ale důležité je i denně cvičit mimo led. Krasobruslařky se také musí učit tancovat,“ vypráví Dóra o tom, co ji původně přivedlo k tanci. Začínala v ZUŠ na Praze 8, tanec ji doprovázel celé dětství a pokračovala v něm i poté, co se ve 14 letech vrátila do Maďarska. 

Tanec byl její opravdovou vášní. Nechybělo málo a mohli jsme ji místo kanceláře CzechTrade potkávat spíše na prknech, která znamenají svět. „Měla jsem chvíle, kdy jsem chtěla jít místo gymnázia na konzervatoř. Rodiče byli neoblomní a říkali, že je potřeba se dobře učit, umět jazyky a mít aspoň jeden diplom. Vedle toho všeho mohu tancovat až do konce života. Za jejich postoj jim budu navěky vděčná,“ vzpomíná nad životním rozhodnutím. Dóru přijali na univerzitu, kde nastal i přelom v jejím tanečním směřování. Musela si totiž v prvním ročníku vybrat povinný sport. Na seznamu byl fotbal, posilovna, volejbal, plavání a salsa. 

„Asi nemusím říkat proč, ale rozhodla jsem se pro salsu. Ta převrátila můj život naruby. Tedy v tom nejlepším slova smyslu. Otevřel se přede mnou úplně nový svět, o kterém jsem ani nevěděla. Z vnějšího pohledu mohou latinsko-americké tance vypadat jako „veselé trsání“ v barevných kostýmech. Ve skutečnosti jsou ale hlubší a obsáhlejší. Tanec je opravdu řeč, která slouží nejen k tomu, abychom svým tělem vyprávěli historku, či vyjadřovali emoce, ale je to mezinárodní jazyk, který lidi spojuje napříč kontinenty a umožní vám se během dvou sekund sladit s člověkem z Itálie, Ameriky, nebo třeba z Austrálie. I když ho vidíte poprvé, tak přesto s ním můžete tancovat tak, jako byste ho znali již léta. V tomto světě nezáleží na tom, kolik vyděláváte, jaké máte auto, nebo jaké máte politické názory. Záleží na tom, jakým člověkem jste, jak se chováte k ostatním," povídá Dóra o své největší vášni.

A co se jí na salse líbí nejvíc? „Osobně je mi na salse přitažlivá jasná role ženy a muže, která už v dnešní době tolik splývá. Muž dominuje a určuje rámec, který žena vyplňuje a dodá mu něžnost, eleganci nebo naopak další dávku energie. Jeden katalyzuje druhého a společně s hudbou vytváří celek, který je jedinečný, neopakovatelný a často i euforický.“

DE_salsa1.jpgPo objevení salsy začala Dóra dobrovolně pomáhat na lekcích. Později vedla i svoje vlastní kurzy. Fascinoval ji vývoj studentů, od prvních opatrných krůčků mimo rytmus, přes nervózně provedené tance, po suverénně protančené noci. „Je zajímavé sledovat to, jak se muži, kterým se na první lekci ještě třásla ruka, stávají určujícími členy party a rostoucí sebevědomí jim mění nejen život v tanci, ale i ten všední. A jak žena, která přes den pracuje ve vedoucí pozici nebo je například matkou malých dětí, se krok po kroku poddává tanci a nechá se vést,“ uzavírá své vyprávění o tanci Dóra.

Vedle salsy se nyní věnuje také moderně, stylu mezinárodně známému jako contemporary / lyrical. Vystupovala v 7 zemích, protancovala stovky nocí s lidmi z různých koutů světa a v různých městech Evropy. „Když se zamyslím, tak mimo úžasných kolegů z práce jsou všichni mí kamarádi ze světa tance. Ten mi přinesl i lásku a neocenitelné mentory a vzory. Je to něco neuvěřitelně osvobozujícího a naplňujícího. Tanec mě zároveň naučil disciplíně, pokoře a tomu, že cesta je často důležitější než cíl.“

Krasobruslení jí nakonec nevyšlo, o to více jsme rádi, že její kroky vedly do CzechTrade. Začínala u nás v roce 2012 jako sekretářka, kterou si v dětství (samozřejmě hned po krasobruslařce) přála být. V tom samém roce s kamarádkou vyhrála taneční soutěž StartGate ve Varšavě, což jí otevřelo cestu do světa. A stejně jako se posouvala ve svém tanečním životě, také u nás v CzechTrade nezůstala dlouho na jedné pozici a velmi rychle šla na své cestě dál až k pozici ředitelky zahraniční kanceláře v Maďarsku. „Svou práci v CzechTrade miluji a nedokážu si představit, že bych dělala něco raději. Zároveň jsem vděčná, že jsem měla to štěstí najít si svůj paralelní svět, kam čas od času mohu uniknout. Každému přeji, aby si našel ten svůj,“ ukončuje své inspirativní vyprávění Dóra.

Marek Atanasčev

Kdo by řekl, že výběr vedlejšího jazyka našich dětí dokáže zcela ovlivnit jejich budoucnost? Pro Marka se italština změnila z předmětu na gymnáziu, co musel nějak přežít, v milovaný jazyk, který ho doprovázel celým studijním a pracovním životem. Marek Atanasčev vede italskou kancelář CzechTrade v Miláně, je milovníkem sportu, románských jazyků, a jak už sám rád říká, tak trochu Italem.Na gymnáziu jsem měl možnost si vybrat jako druhý jazyk francouzštinu nebo italštinu. Francouzština pro mě byla jasná volba – můj prapradědeček byl původem Francouz a babička z druhé strany rodiny v ní vynikala a byla by ráda, kdyby rodinná tradice pokračovala. Ale protože se přihlíželo ke studijním výsledků, a já byl spíš třídní šašek a sportovec než excelentní student, tak jsem se začal učit v 15 letech italštinu. To, co jsem původně považoval za něco, co se musí „přežít“, mě postupem času začalo bavit. A dnes bych bez italštiny nebyl tam, kde jsem teď – v Miláně. Italštinu jsem si zamiloval a otevřela mi cestu i k dalším románským jazykům. Vystudoval jsem portugalštinu a absolvoval několik semestrů a další kurzy španělštiny. V rámci studia jsem se dostal na několik měsíců na Erasmus na sever Portugalska do Porta, a protože rád jím a cestuji, nestačilo mi studentské stipendium a já se dostal ke své první pracovní přiležitosti v zahraničí. Začal jsem pracovat pro portugalskou textilní firmu v exportním oddělení. Díky studiu portugalštiny jsem měl možnost se dostat v rámci rozvojových programů i do Angoly, do válkou zasažené oblasti Bié. Znalost portugalštiny mi také otevřela dveře pro spolupráci s Brazílií. Ale zpět k italštině. Do Itálie jsem jel poprvé za letní pracovní zkušeností v devatenácti letech, kdy se mi neskutečně zalíbila tamní kultura a mentalita. Snažil jsem se tam proto co nejdříve vrátit, což se mi podařilo ke konci studia a já zamířil v rámci pracovní stáže na jih Itálie do Bari. Nedokážu přesně popsat, proč se mi v Itálii tak líbí. Jestli kvůli slunci, moři, milým lidem nebo nepřebernému množství jídla, kdy je stále co ochutnávat. Dnes jsem tady po všech předchozích zkušenostech již šestým rokem a za tu dobu se mi již italská mentalita dostala dostatečně pod kůži. Vždycky říkám, že italská realita mi v určitých ohledech hodně otupila hrany. Tolerance vůči zpoždění a práci v italském rytmu se velice zvýšila, i když čas od času stále zvedám obočí nad některými aspekty života na Apeninském poloostrově. Získal jsem ale také větší nadhled a zjistil, že můj charakter se k tomu italskému možná blíží více. Itálie je dlouhá přes 2000 km od severu na jih, a tomu odpovídá i rozdílnost mezi lidmi, v přístupu k životu i práci. Sever Itálie je pro mě takovým kompromisem mezi středoevropským přístupem, který potřebuje jakousi přesnost a řád, a mezi jižanským pohodářstvím a filosofii „La vita é bella“.A jaké je město Milán? Je to tepající velkoměsto, kde se stále něco děje, a proto se ve svém volnu snažím s rodinou prchnout ven z města z hluku motorek a skútrů. V okolí Milána je stále co poznávat, ať už kolem průzračných horských jezer nebo v horách, kde člověk zase načerpá sílu a energii. Energii mi mimo jiné dodává také sport. Sice bohužel méně než dříve, ale snažím se alespoň 2krát týdně sportovat a vždy říkám, že každý krok navíc se počítá. V době před pandemií jsem chodil hodně na tréninky kickboxu, dříve jsem hrál závodně florbal a jsem rád, že s postupným návratem do normálu se opět věnuji víc sportu. Ideálně se snažím sport a čas s rodinou spojit dohromady. A jsem rád, že doma mi vyrůstá super parťák, se kterým rozhodně není nuda. Děkuji mnohokrát CzechTrade za důvěru, kterou do mě agentura vložila, a příležitost, kterou mi dala. A zároveň chci popřát CzechTrade vše nejlepší k 25. výročí jejího založení. Těším se na další společnou cestu a přeji agentuře co nejvíce spokojených klientů a exportních úspěchů v zahraničí! [...]

Tereza Vítková

Terezin příběh začal nenápadně – vysokoškolským studiem jazyka a literatury se zaměřením na Španělsko a Latinskou Ameriku. Zatímco její spolužáci se vydávali na studijní pobyt do Evropy, ona si vybrala Mexiko. „Vidina toho, že půl roku strávím mimo evropský kontinent mě fascinovala a lákala, ale zároveň jsem z toho měla respekt. Zvolila jsem si Mexiko z ryze pragmatického důvodu. Tamější univerzita UNAM patří k těm nejlepším v Latinské Americe. Rodičům jsem se s plány nesvěřila a prakticky je postavila před hotovou věc. Bála jsem se jejich reakce. U nás se nikdy moc necestovalo a jediné, co naši o Mexiku věděli, bylo to, co běžně přenáší televize (kriminalita a drogy). Dopadlo to přesně tak, jak jsem si představovala. Táta ani máma mému rozhodnutí moc nerozuměli. Ale smířit se s ním museli. Když jsem ve svých 22 letech přistávala nad 20milionovým hlavním městem, uvědomila jsem si tu vzdálenost, která mě od domova dělí. Začala jsem o svém rozhodnutí pochybovat a bála se z letadla vystoupit.Půl roku jsem zde žila u mexické rodiny, kde jsem poprvé uviděla, jak pevné vztahy tu mezi sebou lidé mají. Poznala jsem jejich úctu k nejstarším členům rodiny a ke stáří obecně. Myslím, že to je jedna z hlavních věcí, kterou bychom se mohli inspirovat. Postarší mexický pár si mě v podstatě adoptoval a já jim dodnes neřeknu jinak než mexická máma a táta. Kontakt udržujeme nadále a pravidelně se vídáme.Během studia v Mexiku jsem si vedla deník, k jehož zápiskům se ráda vracím, protože zachycují mé první dojmy ze země. Často se tam opakují slova jako štěstí, energie a bezstarostnost. Mé zápisky jsou plné barev, protože přesně takové je i Mexiko. Jedná se o zemi se spoustou tváří, nelze jej vnímat černobíle.Když jsem se vrátila do České republiky, řada lidí myslela, že jsem se zbláznila. Nemluvila jsem o ničem jiném než o Mexiku a chodila jen v oblečení s mexickými ornamenty. Říkali si, že mě to přejde. Ale nepřešlo. Nemyslela jsem na nic jiného než na způsoby, jak se do země vrátit. Právě v tu dobu přišla osudová nabídka práce na pozici asistentky v zahraniční kanceláři CzechTrade v Mexico City, kterou jsem s nadšením přijala."Původní Terezin plán byl zůstat v mexické pobočce CzechTrade pouze 1 rok. Tehdy měla v České republice snoubence, se kterým plánovali, že za ní dorazí a pak se spolu vrátí. Její rodina byla klidná, že za chvíli bude zase doma. „Nakonec můj život nabral zcela jiný směr a letos to budou 4 roky od chvíle, kdy jsem se rozhodla v Mexiku zůstat. Často přemýšlím, co mě k této zemi tak táhne. Když tuto myšlenku převracím ze všech stran, vždy skončím u lidí a jídla. Stačí zajít do masny, zelinářství či jen tak na ulici a hned pocítíte, proč Mexiko řadě cizinců přiroste k srdci. Úsměv a laskavý přístup není výjimkou, slovem děkuji a prosím tu nikdo nešetří, a i když se setkáte s neznámými lidmi, nemáte pocit, že by se ke konverzaci s vámi nutili." Nakonec Tereza našla v zahraničí víc než jen práci, která ji naplňovala. „První rok v Mexiku jsem poznala svého současného přítele. Poprvé jsem ho zahlédla tančit na parketu salsu a myslím, že už tehdy jsem se do něj zamilovala. Po jeho boku jsem se naučila vážit si své rodiny a přítomného okamžiku. Také mě začlenil do své rodiny, což mě utvrdilo v mnoha věcech. Rodinná setkání nejsou v Mexiku povinností. Jednotliví členové jsou šťastní, že se vidí. Je jedno, kdy a kde. A lidé si zde téměř nestěžují, ačkoliv mají plno starostí. Díky svému přítelovi jsem také pochopila, že i malé věci dokáží zlepšit životy jiných lidí. Tato filozofie mě nasměrovala k pomoci dětem. V Mexiku jsou obrovské sociální nerovnosti a řada dětí nezažívá bezstarostné dětství. Jednou z možností, jak jim zlepšit život, je vzdělání. Během pandemie měly děti v jedné z místních základních škol problém připojovat se k distanční výuce. Proto jsme jim s přítelem darovali smartphony, a umožnili jim tak pokračovat ve studiu online. Pro studenty jsem také přichystala prezentaci o České republice a až se vše vrátí k normálu, chci jim připravit české odpoledne a trochu rozšířit obzory. Kromě lidí mě na Mexiku baví i jídlo. Zdejší gastronomie je součástí světového dědictví UNESCO a najdete tu podniky patřící mezi 10 nejlepších restaurací na světě. Mé gastro zážitky se ale zrodily na ulici. Postávat v podvečer u pouličního stánku, z něhož se během přípravy jídla line kouř a snažit se ze sebe hlubokými výdechy dostat pálivost z omáček, to je Mexiko, které miluju. V tu chvíli mám pocit, že mi nic v životě nechybí. Jenže chybí a moc. Život v zahraničí s sebou přináší i řadu úskalí. Riskujete totiž to, že budete navždy rozděleni mezi dva světy, které není možné spojit. Na jedné straně rodina a přátelé v České republice a na druhé straně země, která váš život naplňuje a nová mexická rodina, bez které si svůj život také neumíte představit. Už nevíte, kde je vlastně ono „doma“, protože domovy máte dva.Život v Mexiku mi naprosto převrátil pohled na svět a změnil mé dosavadní hodnoty. Našla jsem cestu ke své rodině a zároveň jsem si začala vážit České republiky a života v ní obecně. Když slýcháváte osudy některých Mexičanů, pochopíte, že se nemají ani zdaleka tak dobře jako my." [...]

Martin Rossbach

Když si na základní škole psal na penál názvy hlavních latinskoamerických měst, ještě netušil, že bude jednoho dne žít hned v několika zemích tohoto kontinentu…Martin Rossbach vede peruánskou kancelář CzechTrade, je velký milovník Latinské Ameriky, hor a života.„Latinská Amerika mě fascinovala už od dětství. Ze všech knížek jsem si nejradši listoval v atlasu světa a latinskoamerické reálie jsem znal téměř nazpaměť. Takže když jsem dostal šanci si v devatenácti letech ,sbalit uzlík´ a vydat se za kamarádem na Kostariku, neváhal jsem ani vteřinu. Bez znalosti jazyka, zato s elánem a chutí poznávat to, o čem jsem si do té doby jenom četl. Pracoval jsem v baru v centru hlavního města, kde jsem se svým středoevropským vzezřením působil trochu jako atrakce pro místní, takže si se mnou chtěli všichni povídat. Díky tomu jsem nejen poznal první „latino“ kamarády, ale naučil jsem se celkem obstojně španělsky. Po dvou letech bylo ale načase styl života ,pura vida´ opustit, a přece jenom trochu dospět, a proto jsem se vrátil zpět do Čech. Pracovně jsem potom cestoval spíše po Evropě, ale někde vzadu byl stále ten sen se do Latinské Ameriky vrátit. To se mi splnilo v roce 2009, kdy jsem s rodinou strávil dva roky ve Venezuele. Bylo to akorát v době převratu, takže jsme byli svědkem toho, jak se z jedné z nejbohatších zemí světa stal socialistický stát na pokraji bankrotu. Co však Venezuele nemůže nikdo upřít, je dechberoucí příroda, na kterou vzpomínám dodnes. Štěstí mi přálo i po dvou letech, kdy jsem byl přesunut na opačnou stranu kontinentu do Argentiny. Buenos Aires jsem si zamiloval na první dobrou, přestože to má k typické Latinské Americe daleko. Je to město, které dýchá zase úplně jinou atmosférou, a ne nadarmo se říká, že je mixem Paříže, Říma a Madridu. Mentalita Argentinců je také trochu odlišná, identifikují se spíše s Evropany než s ,latinos´. Co se přírody týče, Argentina nezůstává za Venezuelou pozadu a kdybych mohl doporučit jednu tamní destinaci, pak by to bylo určitě Bariloche s jeho průhlednými jezery a zelenými horami.Moje zatím poslední latinskoamerická destinace je Peru, od kterého jsem nevěděl, co čekat. O to milejší bylo moje překvapení, když jsem tuto zemi začal na svých cestách poznávat. Peru je totiž mnohem víc než Machu Picchu, což je běžná představa u nás v Čechách. Je to neskutečně rozmanitá země, kde naleznete jak krásné pláže, tak hlubokou džungli a jedny z nejvyšších hor kontinentu. Právě to poslední si tu užívám asi nejvíc, jelikož pocházím ze Špindlerova Mlýna a jsem horal od narození. Sice si tu nezalyžuji, což je jedna z mých velkých vášní, ale sportům se věnuji ustavičně a taky jsem si jich zde zkusil na svá čtyřicetiletá kolena hned několik nových. Zasurfoval jsem si na vlnách Pacifiku, překonal jsem strach z výšek a zkusil se synem horolezení, vyšlápnul jsem si jednu pětitisícovku a sjel si na prkně písečné duny. A co se mi na Peru líbí nejvíce? Abych se neopakoval s přírodou, tak zmíním ještě vstřícnost místních, kteří vám vždy rádi poradí a pomůžou, ve službách jsou tu neskutečně milí a na ulici vás kolikrát pozdraví i člověk, kterého neznáte, protože třeba jen předpokládá, že bydlíte ve stejné ulici. Obecně je tu snadné navázat kontakt, lidé si rádi povídají. To je něco, co je vlastně všem těm zemím, co jsem poznal, společné. Taková základní lidskost, sympatická účast a pospolitost. Latinská Amerika je pro mě zkrátka kontinent, kterému věřím a přeju zdárnou budoucnost.“ [...]

Lenka Kolman Sokoltová

„V roce 2001 jsem nastoupila do informační kanceláře CzechTrade a postupně jsem prošla několika pracovišti. Působila jsem například v regionálních informačních centrech, poté jako podpora zahraničních kanceláří, měla jsem na starosti také střediskové rozpočty a provoz. V roce 2008 jsem zakotvila na místě ředitelky sekce interních služeb, kde se zabývám finanční, ekonomickou a provozní problematikou. Musím přiznat, že těch 20 let v agentuře mi uteklo neuvěřitelně rychle. Nejspíš to bude tím, jak pestrá a zodpovědná moje práce je. Když vyberu to hlavní, starám se o zpracovávání veřejných zakázek, uzavírání smluv a objednávek včetně jejich uveřejňování na veřejných portálech, o přípravu, schvalování a revizi celkového rozpočtu agentury i střediskových rozpočtů včetně rozpočtů projektů EU i mimo EU. Dále zajišťuji zpracovávání všech možných statistik, přehledů, stanovisek, analýz, účetních závěrek, a nakonec i státního závěrečného účtu. Samozřejmostí je spolupráce při všech finančních auditech a kontrolách. A proč právě čísla? Hodnotí výsledky našich činností bez emocí a hledání příčin a souvislostí mezi nimi je pro mě stále velkým dobrodružstvím. Je tu ale i další hledisko, proč mi to jako 20 let nepřijde, a to jsou kolegové, na kterých CzechTrade stojí, a od nichž se stále učím. Práce mě stále naplňuje, díky čemuž jsem neuvažovala o změně."Lenka je jedním z největších nadšenců v CzechTrade. Se stejným zápalem se pouští i do aktivit mimo pracovní dobu.„Baví mě sport. Začínala jsem u baletu či bruslení, ale postupně se pravidelný pohyb změnil v chození do fitness (posilovna a bodypump) a běh. Ráda si odpočinu u různých tvůrčích prací od malování přes šití až po křížkové vyšívání, kdy jeden obraz trvá řadu hodin a vyžaduje hodně trpělivosti a pozornosti. Mou největší vášní, která mě provází téměř celý život, je zpěv. Začala jsem s ním již ve školce, kde součástí baletních vystoupení na naší základní umělecké škole bylo i zpívání. Tady se ukázalo, že mi zpěv doopravdy jde, a že by bylo skvělé toto nadání rozvíjet. Když jsem s baletem skončila, začala jsem chodit do školního sboru Strunky a také do ZUŠ v pražském Radotíně, kde jsem zpívala ve dvou sborech – společném sboru školy a dále i ve sboru výběrovém, v rámci něhož jsem zpívala soprán/ mezzosoprán i sólové party."U řady koníčků z dětství se stává, že zájem o ně v pubertě opadne. To ale rozhodně nebyl Lenčin případ.„Ve zpěvu jsem se i nadále vzdělávala při studiu na střední a později i na vysoké škole, kdy jsem začala chodit do sboru ČVUT. Dodnes jsem jeho stálým členem a působím zde jako sopranistka. Přestože je pracovní nasazení v CzechTrade vysoké a nestíhám úplně všechny zkoušky se sborem, což znamená vyšší množství samostudia, pravidelně se účastním koncertů, které sbor ČVUT pořádá. Repertoár je různorodý. V první polovině roku se sbor soustředí na skladby duchovní (např. Mozart: Requiem, Antonín Dvořák: Stabat Mater), jazzové (Chilcott: Jazz Mass) či dokonce operní (sbory z oper) a v druhé polovině se zase zaměřuje na písně kostelní a vánoční (např. J. J. Ryba: Česká mše vánoční, české i staročeské koledy). Pokud máte rádi živou hudbu, rozhodně si nenechte ujít naše koncerty."Více najdete na webu sboru. Třeba vám některá z akcí kápne do noty: http://sbor.cvut.cz. „Ač se to nezdá, práce finančního a ekonomického ředitele a zpěv se v mnohém podobají. Stejně jako musejí vycházet čísla, a to naprosto přesně, musejí se i noty zpívat, jak jsou zapsány a v přesně určeném tempu. V oblasti financí státní organizace se musíte řídit zákony a předpisy, ve zpěvu zase notovým záznamem a pokyny sbormistra či dirigenta. Zpracovávat ekonomické výsledky bez toho, aniž by byl za nimi tým, na který se můžete spolehnout, je nemyslitelné, stejně tak ve sboru nikdy nezpíváte sám a musíte odvádět 100 % práci, jinak to zkazíte všem ostatním. V obou činnostech je důležitá souhra, pracovitost, disciplína, zodpovědnost za sebe i ostatní. A především zaujetí pro věc." [...]