Marek Atanasčev

Poznejte tým CzechTrade

274277634_1000736147203946_1157509957558548529_n_480.jpg Kdo by řekl, že výběr vedlejšího jazyka našich dětí dokáže zcela ovlivnit jejich budoucnost? Pro Marka se italština změnila z předmětu na gymnáziu, co musel nějak přežít, v milovaný jazyk, který ho doprovázel celým studijním a pracovním životem.

Marek Atanasčev vede italskou kancelář CzechTrade v Miláně, je milovníkem sportu, románských jazyků, a jak už sám rád říká, tak trochu Italem.

Na gymnáziu jsem měl možnost si vybrat jako druhý jazyk francouzštinu nebo italštinu. Francouzština pro mě byla jasná volba – můj prapradědeček byl původem Francouz a babička z druhé strany rodiny v ní vynikala a byla by ráda, kdyby rodinná tradice pokračovala. Ale protože se přihlíželo ke studijním výsledků, a já byl spíš třídní šašek a sportovec než excelentní student, tak jsem se začal učit v 15 letech italštinu. To, co jsem původně považoval za něco, co se musí „přežít“, mě postupem času začalo bavit. A dnes bych bez italštiny nebyl tam, kde jsem teď – v Miláně.

Italštinu jsem si zamiloval a otevřela mi cestu i k dalším románským jazykům. Vystudoval jsem portugalštinu a absolvoval několik semestrů a další kurzy španělštiny. V rámci studia jsem se dostal na několik měsíců na Erasmus na sever Portugalska do Porta, a protože rád jím a cestuji, nestačilo mi studentské stipendium a já se dostal ke své první pracovní přiležitosti v zahraničí. Začal jsem pracovat pro portugalskou textilní firmu v exportním oddělení. Díky studiu portugalštiny jsem měl možnost se dostat v rámci rozvojových programů i do Angoly, do válkou zasažené oblasti Bié. Znalost portugalštiny mi také otevřela dveře pro spolupráci s Brazílií.

Ale zpět k italštině. Do Itálie jsem jel poprvé za letní pracovní zkušeností v devatenácti letech, kdy se mi neskutečně zalíbila tamní kultura a mentalita. Snažil jsem se tam proto co nejdříve vrátit, což se mi podařilo ke konci studia a já zamířil v rámci pracovní stáže na jih Itálie do Bari.

Nedokážu přesně popsat, proč se mi v Itálii tak líbí. Jestli kvůli slunci, moři, milým lidem nebo nepřebernému množství jídla, kdy je stále co ochutnávat. Dnes jsem tady po všech předchozích zkušenostech již šestým rokem a za tu dobu se mi již italská mentalita dostala dostatečně pod kůži. Vždycky říkám, že italská realita mi v určitých ohledech hodně otupila hrany. Tolerance vůči zpoždění a práci v italském rytmu se velice zvýšila, i když čas od času stále zvedám obočí nad některými aspekty života na Apeninském poloostrově. Získal jsem ale také větší nadhled a zjistil, že můj charakter se k tomu italskému možná blíží více. Itálie je dlouhá přes 2000 km od severu na jih, a tomu odpovídá i rozdílnost mezi lidmi, v přístupu k životu i práci. Sever Itálie je pro mě takovým kompromisem mezi středoevropským přístupem, který potřebuje jakousi přesnost a řád, a mezi jižanským pohodářstvím a filosofii „La vita é bella“.

A jaké je město Milán? Je to tepající velkoměsto, kde se stále něco děje, a proto se ve svém volnu snažím s rodinou prchnout ven z města z hluku motorek a skútrů. V okolí Milána je stále co poznávat, ať už kolem průzračných horských jezer nebo v horách, kde člověk zase načerpá sílu a energii. Energii mi mimo jiné dodává také sport. Sice bohužel méně než dříve, ale snažím se alespoň 2krát týdně sportovat a vždy říkám, že každý krok navíc se počítá. V době před pandemií jsem chodil hodně na tréninky kickboxu, dříve jsem hrál závodně florbal a jsem rád, že s postupným návratem do normálu se opět věnuji víc sportu. Ideálně se snažím sport a čas s rodinou spojit dohromady. A jsem rád, že doma mi vyrůstá super parťák, se kterým rozhodně není nuda.

Děkuji mnohokrát CzechTrade za důvěru, kterou do mě agentura vložila, a příležitost, kterou mi dala. A zároveň chci popřát CzechTrade vše nejlepší k 25. výročí jejího založení. Těším se na další společnou cestu a přeji agentuře co nejvíce spokojených klientů a exportních úspěchů v zahraničí!

Příběhy úspěšných českých exportérů Reference úspěšných klientů czechtrade Odborné příspěvky od zahraničních kanceláří CzechTrade Další lidé

Adam Jareš

V 17 letech se ředitel nizozemské kanceláře CzechTrade Adam Jareš přihlásil na stipendijní pobyt na bavorském gymnáziu. Rok neviděl svou rodinu, ale přesto nelituje. Díky pobytu se mu otevřely dveře nejen do nového světa mezinárodního obchodu, ale také do německé veřejné sféry. Znalosti němčiny mu přišly vhod, když se hlásil na pozici šéfa kanceláře CzechInvestu v Kolíně nad Rýnem. Pak to byl jen malý krůček do agentury CzechTrade, které je součástí již 13 let. Díky pracovním příležitostem si splnil sen pracovat v mezinárodním obchodě, bydlet u moře a zastupovat Česko v zahraničí.Můj příběh se začal psát, když mi bylo 17 let. Na nástěnce sportovního gymnázia v Plzni visel leták, který odkazoval na roční stipendijní pobyt na bavorském gymnáziu. Protože se pohovor konal v době testu z fyziky, na kterou jsem skutečně neměl talent, řekl jsem si, proč to nezkusit. Nakonec mě asi shodou náhod nebo omylů vybrali. Jako jediný kluk jsem skončil v rodině primáře dětské kliniky, která je tak více než 20 let mou druhou rodinou. Mobily a internet byly ještě v plenkách, a tak jsem svou rodinu v Česku skoro rok neviděl. Ovšem těchto 365 dní bylo zásadních, protože predestinovaly mou další studijní i kariérní orientaci na Německo. Během studií jsem strávil semestr na Technické univerzitě v Chemnitz a každé léto jsem o prázdninách dělal dobrovolníka na mezinárodním setkání mládeže v bývalém koncentračním táboře ve Flossenbürgu nedaleko hranic s Českem. K sousedům na západě mě to vždycky táhlo. Když jsem dokončil vysokou školu, vyzkoušel jsem si práci obchodníka v IT firmě pro německy mluvící země. Po nějakém čase jsem se rozhodl práci změnit a stal jsem se vedoucím Eurocentra. Díky stipendiu německého spolkového sněmu jsem mohl pracovat v „Bundestagu“, což mi umožnilo nahlédnout pod pokličku německé politiky. Během báječného půlroku v Berlíně jsem měl tu čest se osobně setkat s Helmutem Kohlem, Gerhardem Schröderem, Angelou Merkel nebo současným prezidentem Frankem-Walterem Steinmeierem. Tří milionový pulzující a multikulturní Berlín mě, jako kluka z vesnice s tramvajemi (Plzně), nadchnul. Po návratu z Berlína jsem věděl, že chci pracovat v mezinárodním prostředí. Na internetu jsem si všiml inzerátu na pozici šéfa kanceláře CzechInvest v Kolíně nad Rýnem. Kolín jsem trochu znal, protože odtud pocházela poslankyně Lale, pro kterou jsem v Berlíně pracoval. Z CzechInvestu vedla má cesta do vedlejší kanceláře CzechTrade a zároveň k mému současnému zaměstnavateli, pro kterého pracuji již více než 13 šťastných let. Po dvou letech jsem se jako „Čektrejďák“ přestěhoval z Kolína nad Rýnem do Düsseldorfu. Z toho se za více než 10 let stal můj domov, kde se mi narodil i syn Adámek. Po mamince je poloviční Němec a díky mně i hrdý Čech. Adámkovi vděčím za to, že se ze mě nakonec kromě tatínka stal i fotbalový trenér, nebo výstižněji „fotbalový vychovatel“. Začal jsem trénovat malé děti v synově týmu poté, co se původní trenérské duo rozpadlo. Na našem týmu 15 dětí se krásně zrcadlí realita mezinárodního města, kde žije 180 národností a je zde například i druhá největší komunita Japonců v Evropě. I přesto, že dnes už je Německo mé druhé „doma“, po dlouhých letech strávených v této zemi nadešel čas na další výzvu. Loni jsem se přestěhoval do nizozemského Haagu, odkud se v nově vzniklé kanceláři starám o aktivity CzechTrade v zemích Beneluxu. Díky této pracovní příležitosti se mi konečně splnilo přání žít u moře. Chodím si k němu pravidelně zaběhat. V zemi tulipánů se držím hesla, že „nejlepší auto je kolo“ a do práce, na nákup i za zábavou jezdím samozřejmě jedině na kole, V zimě pro změnu miluji hory a lyžování, i když na to Nizozemsko není úplně nejlepší destinace. Rád vařím a o dovolené cestuji s batohem všude po světě.Díky pracovním příležitostem, které mi v průběhu života přišly do cesty, jsem měl možnost splnit si přání, a k tomu pracovat i v mezinárodním obchodě. Obchodního ducha jsem měl asi vždy v krvi. Má maminka, které jsem prý hodně podobný, podniká od roku 1992, a tak dobře vím, co podnikání v Česku obnáší. Práce pro CzechTrade je pro mě skutečně práce snů, která mě i po těch letech baví a naplňuje. Nikde jinde bych neměl příležitost pracovat pro tolik úspěšných a inspirativních českých firem, a především jim pomáhat dobývat zahraniční trhy. Díky našim klientům a mým úžasným kolegům v Praze i v zahraničních pobočkách mohu dál žít svůj sen. [...]

Zuzana Sedmerová

Narozena na jihu Čech, žijící na Moravě, pravidelně dojíždějící do Prahy. Ať už mě v mém životě zavedly cesty kamkoliv, vždy v nich hrálo hlavní roli mé nadšení pro krásu, kreativitu a dokonalost. A to nejen díky mým rodičům, ale také díky lidem v mém životě, kteří mě neustále inspirovali, motivovali a posunovali v mé kariéře stále vpřed.Už jako malé dítě jsem se pohybovala v oblasti umění. Navštěvovala jsem pravidelně výtvarný kroužek a asistovala své mamince při nejrůznějších ručních pracích. Svůj první gobelín podle obrázku vodníka od Josefa Lady jsem tak utkala již v pěti letech. Táta naopak rád maloval, plnil šuplíky výtvarnými potřebami a někdy jsme společně tvořili nejrůznější umělecká dílka.K designu jako takovému jsem se poprvé ale dostala před 25 lety, kdy jsem začala pracovat v Design Centru České republiky. Tam jsem strávila více než deset let a prošla hned několika pracovními pozicemi. Designérské soutěže, skvělé výstavy designu v galerii Design Centra ČR a soutěže pro municipality, které si v tu dobu pořizovaly nové vizuální styly, byly činnosti, které mě bavily a umožnily mi proniknout hluboko do světa designu. Na pozici manažerky národního programu DESIGN jsem se pak věnovala zejména designu v byznysu a posílení jeho konkurenceschopnosti.V roce 2008 mi do života přišla ale nová výzva od agentury CzechTrade. Dostala jsem nabídku podílet se na jejich projektu Design pro export, jehož hlavním cílem bylo prostřednictvím designu pomáhat českému průmyslu v expanzi na zahraniční trhy. To pro mě byla skvělá příležitost, jak využít mé dlouholeté zkušenosti nejen s designem, ale také s propojováním designérů a firem. Můžu říct, že pro mě práce vždy byla koníčkem. Kreativita mě nadále baví a ráda se obklopuji lidmi, kteří něco tvoří nebo vymýšlí. Řada designérů se proto stala mými přáteli, a právě i díky nim se na většinu věcí kolem sebe dívám optikou designu. Kromě designu se v mém životě ale nacházejí i další zájmy. Má vášeň pro šití, kdy byla BURDA mou Biblí, a různé ruční práce se postupem času přeměnila ve vášeň pro sport. Dnes si tak ráda zajdu třeba do fitka, na jógu, na kolo, na lyže nebo na pořádnou túru. V neposlední řadě miluji také cestování a ráda poznávám zahraniční kulturu. [...]

Pavel Eichner

Všechny cesty vedou na západ! Nebo v mém případě spíše na jihozápad. To, že můj život bude navždy propleten kouzlem latinskoamerických zemí, jsem věděl od odjakživa. Jak ale rozmanité a krásné to propojení může být, jsem pochopil teprve až po nástupu do CzechTrade, kde mi otevřeli nejedny zahraniční dveře.Už od malička jsem vlastně tak trochu latino a cestování mám prostě v krvi. Narodil jsem se totiž v Ekvádoru, kde mí rodiče žili dlouhých 11 let – já tedy „jen“ 7. Aneb jak říkají rodiče hecho en Ecuador, con maquinaria checa (tuto část nechám jen pro španělsky mluvící čtenáře). Od té chvíle mě ale kultura tohoto regionu provází celý život. Po několikaletém pobytu v ČR jsem se opět s rodinou vrátil do zahraničí, tentokrát do Španělska, a má španělsky mluvící cesta tak dále pokračovala. V této zemi jsem strávil skvělých 6 let, díky kterým jsem měl možnost poznat úplně jinou dimenzi španělsky hovořícího světa a svou současnou manželkou, což je největší poklad, který jsem si z Pyrenejského poloostrova přivezl, ačkoliv ze Španělska nepochází.Během studií na VŠ, které jsem absolvoval opět v ČR, jsem však po latino světě stále pokukoval. V té době jsem pracoval v cestovce s klientelou ze španělsky mluvících zemí a zároveň se do Španělska pravidelně vracel za rodiči, kteří tam tom dobou opět byli (táta tam vedl kancelář CzechTrade), a především za svou tehdy ještě přítelkyní.Když pak přišla příležitost pracovat pro CzechTrade, byla to pro mě obrovská čest – vždy jsem toužil reprezentovat ČR v zahraničí a obzvlášť v zemích, kde vím, že si velmi cení ochoty sdílet zkušenosti. A proto mě pak práce v Mexiku tak bavila – ačkoliv jsem zde cítil velmi silný vliv USA, prvky latinské vřelosti byly stále poznat. Můj přesun do Kolumbie mě pak vrátil blíže rodné zemi, a to i kulturně – ten pravý latino svět.Musím ale dodat, že nemám rád, když někdo vykresluje země v tomto regionu jako úžasné a bez jakýchkoliv nebezpečí. Stejně tak bojuji i proti zaběhlým stereotypům, které mluví jen o násilí a drogách. Ani jeden extrém není správě – Latinská Amerika je úžasný region s nepřeberným bohatstvím a úžasnou kulturou. Zároveň je to ale region, který má své nemalé výzvy – velká chudoba dává prostor nelegálním činnostem a jinému pohledu na hodnotu lidského života, což se společně s rozdílnou mentalitou projevuje ve velmi odlišném přístupu k osobnímu i pracovnímu životu. Abych ale dokreslil kulturní pestrost, která není mé rodině cizí, tak manželka je z Bulharska a nejkrásnější na tom všem je, že máme spolu tři děti – dceru, která se narodila v ČR a dva syny – jeden se narodil v Mexiku a druhý v Kolumbii. Dovedete si představit, jak zvedají obočí celníci v Německu při vstupu do Schengenu, když jim podávám několik barev pasů, aneb Čech narozený v Ekvádoru, s manželkou Bulharkou a třemi dětmi, každé z jiné země (vlastně i z jiného světadílu), nebudí největší důvěru.Je to ale krásné i doma – žádnou kulturu totiž neupozaďujeme, když se slaví svátky, tak kombinujeme to nejlepší. Na štědrovečerním stole vždy kromě řízků, nechybí ani mořské plody, či bulhraská pitka, Velikonoce slavíme hned dvakrát (ty Bulharské jsou o týden později) a na dušičky volíme oslavy na mexický způsob, tedy veselou vzpomínkou na ty, co tu s námi nejsou. Dcera nám k tomu občas zazpívá písničku o mexické vlajce a syn si k jídlu dává s oblibou pálivé omáčky a na vše kape limetky.Působení v CzechTrade tak krásně zapadá do našeho rodinného stylu života, který ale není pro každého. I každá destinace s sebou nese úskalí, ať již se jedná o bezpečnostní faktor, styl života, odolnost vůči jinému chápání, ale hlavně i oddělení od rodiny. Zvláště v době pandemie se ukázalo, jak jsme vlastně daleko a jak se babičkám stýská po vnoučátkách a jak moc nám chybí příjemná rodinná setkání na chalupě.Velmi si proto cením lidského přístupu CzechTrade, bez kterého bychom ani v zahraničí nemohli působit. Jelikož letos naše agentura slaví 25 let, tak jí přeji, ať se jí drží právě tato lidskost, která by měla být základem každé dobře fungující instituce. [...]

Věra Všetičková

Letos v létě uběhne devět let od mé památné věty, že do agentury CzechTrade nastoupím na letní stáž pouze na měsíc, maximálně dva, abych se následně mohla plně soustředit na ukončení svého studia na vysoké škole. Tehdy jsem ale ještě netušila, že práce pro CzechTrade je svým způsobem návyková a že kromě kolegů zde mohu najít i přátele a že kromě nadřízených, budu mít štěstí i na mentory. Své sehrály zřejmě i geny, neboť dědeček se věnoval také zahraničnímu obchodu a společné listování atlasem s jeho vyprávěním, kam všude ho práce zanesla, mě už v dětství fascinovalo.Přesto, že mě studia zavála na pár let k oborům jako jsou diplomacie a mezinárodní vztahy, zahraniční obchod u mě stejně vyhrál. Snad proto, že ten opravdu dobrý business by neměl mít vítěze a poražené, ale spokojené obě strany. A taky proto, že dlouhodobý úspěch v obchodě Vám zaručí jen fair-play a to je prostředí, kde je fajn být! Moje cesta od stážistky, přes exportního konzultanta k vedoucí zahraniční kanceláře pro Pobaltí trvala pět let a byla plná mnoha výzev ale i zkušeností. Moji tehdejší kolegové z pražské centrály CzechTrade by možná doplnili, že tyto roky byly i plné smíchu... neboť ten můj zvonivý jistojistě slyšeli přes zavřené dveře, přes chodby, za roh, možná i napříč patry. S rostoucí odpovědností a povinnostmi smíchu sice ubylo, ale radost z práce zůstala. Ačkoli mě už od dětství lákaly dálavy a teplé kraje, moje cesta vedla do jedné z nejseverněji položené kanceláře CzechTrade, do Lotyšska. Podstatnou roli v tom sehrálo i mé studium ruštiny, kterému jsem se věnovala od střední školy. Výběr mého druhého cizího jazyka tehdy nesla část rodiny těžce, snad je následně potěšilo, že mi tato znalost pomohla k zajímavé pracovní zkušenosti. Do Lotyšska jsem odjela v létě r. 2018, jinými slovy, přežila jsem již čtyři lotyšské zimy! Pobaltí je kraj krásný, ale rozhodně se s nikým nemazlí. Až tady na severu jsem pochopila, že je třeba být vděčná za každý hezký den, především za každý den, kdy vyjde slunce. A takové dny, momenty a chvíle ráda zachycuju na fotkách. Vždycky jsem raději stála za objektivem než před ním. Právě příznivé světlo je to, co mě donutí i v třeskutých mrazech vyjít ven a cvaknout třeba zamrzlou řeku Daugavu nebo zledovatělé vlny Baltu. Čím drsnější je na severu zima, o to krásnější je v Pobaltí jaro a léto. To v místním prostředí nelze trávit bez moře, bez kola a bez šašliku. Mé nejoblíbenější výlety mimo Rigu zpravidla kombinují všechny tři tyto kratochvíle, a to ideálně ve společnosti dobře naloženého spolehlivého parťáka, který mimo jiné umí ty praktické věci jako dofouknout kola, nebo seřídit přehazovačky.Největší odměnou života v Lotyšsku jsou pro mě jeho nádherné, nedotčené a liduprázdné pláže (s výjimkou Jurmaly, kam v létě o víkendu zamíří celá Riga). Po náročném týdnu v kanceláři je pak procházka po jemném písku za šumění borového háje skutečný relax. Pobaltí mi připravilo i řadu pracovních překvapení a výzev. Nečekala jsem, že se budu intenzivně věnovat technologiím pro modernizaci elektrických přenosových a distribučních soustav, nebo že budu hledat pro lokálního partnera českého výrobce elektrických odporových pecí, nebo že nejčastěji skloňovanou cílovou skupinou mých klientů budou systémoví integrátoři. A to mě na mé práci vždycky bude bavit – že mi umožňuje neustále poznávat nové oblasti, nápady i jejich autory a nikdy mi nedovolí ustrnout! [...]