People of CzechTrade

Poznejte tým CzechTrade

Pavel Eichner

DSC_0082-480.jpgVšechny cesty vedou na západ! Nebo v mém případě spíše na jihozápad. To, že můj život bude navždy propleten kouzlem latinskoamerických zemí, jsem věděl od odjakživa. Jak ale rozmanité a krásné to propojení může být, jsem pochopil teprve až po nástupu do CzechTrade, kde mi otevřeli nejedny zahraniční dveře.

Už od malička jsem vlastně tak trochu latino a cestování mám prostě v krvi. Narodil jsem se totiž v Ekvádoru, kde mí rodiče žili dlouhých 11 let – já tedy „jen“ 7. Aneb jak říkají rodiče hecho en Ecuador, con maquinaria checa (tuto část nechám jen pro španělsky mluvící čtenáře)Od té chvíle mě ale kultura tohoto regionu provází celý život. Po několikaletém pobytu v ČR jsem se opět s rodinou vrátil do zahraničí, tentokrát do Španělska, a má španělsky mluvící cesta tak dále pokračovala. V této zemi jsem strávil skvělých 6 let, díky kterým jsem měl možnost poznat úplně jinou dimenzi španělsky hovořícího světa a svou současnou manželkou, což je největší poklad, který jsem si z Pyrenejského poloostrova přivezl, ačkoliv ze Španělska nepochází.

Během studií na VŠ, které jsem absolvoval opět v ČR, jsem však po latino světě stále pokukoval. V té době jsem pracoval v cestovce s klientelou ze španělsky mluvících zemí a zároveň se do Španělska pravidelně vracel za rodiči, kteří tam tom dobou opět byli (táta tam vedl kancelář CzechTrade), a především za svou tehdy ještě přítelkyní.

Když pak přišla příležitost pracovat pro CzechTrade, byla to pro mě obrovská čest – vždy jsem toužil reprezentovat ČR v zahraničí a obzvlášť v zemích, kde vím, že si velmi cení ochoty sdílet zkušenosti. A proto mě pak práce v Mexiku tak bavila – ačkoliv jsem zde cítil velmi silný vliv USA, prvky latinské vřelosti byly stále poznat. Můj přesun do Kolumbie mě pak vrátil blíže rodné zemi, a to i kulturně – ten pravý latino svět.

XrqrB4J-0-21sizeoriginal-480.jpgMusím ale dodat, že nemám rád, když někdo vykresluje země v tomto regionu jako úžasné a bez jakýchkoliv nebezpečí. Stejně tak bojuji i proti zaběhlým stereotypům, které mluví jen o násilí a drogách. Ani jeden extrém není správě – Latinská Amerika je úžasný region s nepřeberným bohatstvím a úžasnou kulturou. Zároveň je to ale region, který má své nemalé výzvy – velká chudoba dává prostor nelegálním činnostem a jinému pohledu na hodnotu lidského života, což se společně s rozdílnou mentalitou projevuje ve velmi odlišném přístupu k osobnímu i pracovnímu životu. 

Abych ale dokreslil kulturní pestrost, která není mé rodině cizí, tak manželka je z Bulharska a nejkrásnější na tom všem je, že máme spolu tři děti – dceru, která se narodila v ČR a dva syny – jeden se narodil v Mexiku a druhý v Kolumbii. Dovedete si představit, jak zvedají obočí celníci v Německu při vstupu do Schengenu, když jim podávám několik barev pasů, aneb Čech narozený v Ekvádoru, s manželkou Bulharkou a třemi dětmi, každé z jiné země (vlastně i z jiného světadílu), nebudí největší důvěru.

Je to ale krásné i doma – žádnou kulturu totiž neupozaďujeme, když se slaví svátky, tak kombinujeme to nejlepší. Na štědrovečerním stole vždy kromě řízků, nechybí ani mořské plody, či bulhraská pitka, Velikonoce slavíme hned dvakrát (ty Bulharské jsou o týden později) a na dušičky volíme oslavy na mexický způsob, tedy veselou vzpomínkou na ty, co tu s námi nejsou. Dcera nám k tomu občas zazpívá písničku o mexické vlajce a syn si k jídlu dává s oblibou pálivé omáčky a na vše kape limetky.

Působení v CzechTrade tak krásně zapadá do našeho rodinného stylu života, který ale není pro každého. I každá destinace s sebou nese úskalí, ať již se jedná o bezpečnostní faktor, styl života, odolnost vůči jinému chápání, ale hlavně i oddělení od rodiny. Zvláště v době pandemie se ukázalo, jak jsme vlastně daleko a jak se babičkám stýská po vnoučátkách a jak moc nám chybí příjemná rodinná setkání na chalupě.

Velmi si proto cením lidského přístupu CzechTrade, bez kterého bychom ani v zahraničí nemohli působit. Jelikož letos naše agentura slaví 25 let, tak jí přeji, ať se jí drží právě tato lidskost, která by měla být základem každé dobře fungující instituce.

Věra Všetičková

Letos v létě uběhne devět let od mé památné věty, že do agentury CzechTrade nastoupím na letní stáž pouze na měsíc, maximálně dva, abych se následně mohla plně soustředit na ukončení svého studia na vysoké škole. Tehdy jsem ale ještě netušila, že práce pro CzechTrade je svým způsobem návyková a že kromě kolegů zde mohu najít i přátele a že kromě nadřízených, budu mít štěstí i na mentory. Své sehrály zřejmě i geny, neboť dědeček se věnoval také zahraničnímu obchodu a společné listování atlasem s jeho vyprávěním, kam všude ho práce zanesla, mě už v dětství fascinovalo.Přesto, že mě studia zavála na pár let k oborům jako jsou diplomacie a mezinárodní vztahy, zahraniční obchod u mě stejně vyhrál. Snad proto, že ten opravdu dobrý business by neměl mít vítěze a poražené, ale spokojené obě strany. A taky proto, že dlouhodobý úspěch v obchodě Vám zaručí jen fair-play a to je prostředí, kde je fajn být!    Moje cesta od stážistky, přes exportního konzultanta k vedoucí zahraniční kanceláře pro Pobaltí trvala pět let a byla plná mnoha výzev ale i zkušeností. Moji tehdejší kolegové z pražské centrály CzechTrade by možná doplnili, že tyto roky byly i plné smíchu... neboť ten můj zvonivý jistojistě slyšeli přes zavřené dveře, přes chodby, za roh, možná i napříč patry. S rostoucí odpovědností a povinnostmi smíchu sice ubylo, ale radost z práce zůstala.  Ačkoli mě už od dětství lákaly dálavy a teplé kraje, moje cesta vedla do jedné z nejseverněji položené kanceláře CzechTrade, do Lotyšska. Podstatnou roli v tom sehrálo i mé studium ruštiny, kterému jsem se věnovala od střední školy. Výběr mého druhého cizího jazyka tehdy nesla část rodiny těžce, snad je následně potěšilo, že mi tato znalost pomohla k zajímavé pracovní zkušenosti.   Do Lotyšska jsem odjela v létě r. 2018, jinými slovy, přežila jsem již čtyři lotyšské zimy! Pobaltí je kraj krásný, ale rozhodně se s nikým nemazlí. Až tady na severu jsem pochopila, že je třeba být vděčná za každý hezký den, především za každý den, kdy vyjde slunce. A takové dny, momenty a chvíle ráda zachycuju na fotkách. Vždycky jsem raději stála za objektivem než před ním. Právě příznivé světlo je to, co mě donutí i v třeskutých mrazech vyjít ven a cvaknout třeba zamrzlou řeku Daugavu nebo zledovatělé vlny Baltu.  Čím drsnější je na severu zima, o to krásnější je v Pobaltí jaro a léto. To v místním prostředí nelze trávit bez moře, bez kola a bez šašliku. Mé nejoblíbenější výlety mimo Rigu zpravidla kombinují všechny tři tyto kratochvíle, a to ideálně ve společnosti dobře naloženého spolehlivého parťáka, který mimo jiné umí ty praktické věci jako dofouknout kola, nebo seřídit přehazovačky.Největší odměnou života v Lotyšsku jsou pro mě jeho nádherné, nedotčené a liduprázdné pláže (s výjimkou Jurmaly, kam v létě o víkendu zamíří celá Riga). Po náročném týdnu v kanceláři je pak procházka po jemném písku za šumění borového háje skutečný relax.   Pobaltí mi připravilo i řadu pracovních překvapení a výzev. Nečekala jsem, že se budu intenzivně věnovat technologiím pro modernizaci elektrických přenosových a distribučních soustav, nebo že budu hledat pro lokálního partnera českého výrobce elektrických odporových pecí, nebo že nejčastěji skloňovanou cílovou skupinou mých klientů budou systémoví integrátoři. A to mě na mé práci vždycky bude bavit – že mi umožňuje neustále poznávat nové oblasti, nápady i jejich autory a nikdy mi nedovolí ustrnout!  [...]

Vladislav Polách

Když jsem tehdy ve druhém ročníku vysoké školy uvažoval, kam jet na Erasmus, přemýšlel jsem nejen nad délkou výjezdu, ale také povahou země. Věděl jsem, že Erasmus není jen o škole, ale i o poznávání, a proto jsem zvolil tu nejvíce kulturně odlišnou destinaci. Tehdy jsem netušil, jak mi toto rozhodnutí změní život. Pobyt v zemi na Bosporu mi otevřel oči. Poznávání nové kultury, míst a lidí z nejrůznějších koutů Evropy se mi neskutečně líbilo a Turecko jsem si bez okolků zamiloval. Po Erasmu jsem dokončil bakalářské studium v Olomouci, a poté se přesunul za magisterským oborem do Prahy. Po pár týdnech školy jsem narazil na CzechTrade a nastoupil do agentury na praktickou stáž. Ta mě moc bavila, protože už od začátku jsem měl možnost podílet se na zpracovávání zahraničních nabídek, organizaci Sourcing Days nebo na managementu exportního klubu. Postupem času jsem se v CzechTrade ze stáže posouval na vyšší pozice a mezitím i dokončil svá studia. V roce 2016 jsem dostal možnost se do svého oblíbeného Turecka vrátit a vést tam zahraniční pobočku naší agentury v Istanbulu. Na to období vzpomínám rád, jak po pracovní stránce, tak i té osobní, protože jsem zde poznal svoji budoucí manželku. CzechTrade hantýrkou to pro sebe beru jako největší úspěšný případ.V roce 2021 jsem se přemístil do Dubaje, odkud pomáhám českým firmám se vstupem na arabský trh. Letos už za sebou máme Expo 2020, několik veletrhů, Sourcing Days z oblasti potravin. A další projekty se nám rýsují.Ale život v Dubaji není jen o práci. Svůj volný čas rád trávím čtením knih, mám rád soudobé autory např. Remarqua nebo Solženicyna, nebo oddechovější žánry od Františka Kotlety. Kromě čtení si také rád chodím relaxačně zaběhnout, přestože už nejsem v takové formě jako dříve. Baví mě také poslouchání podcastů o současném světovém dění a investicích, sám sebe totiž beru jako takového investora začátečníka. Ale hlavně společně s manželkou objevujeme skryté krásy SAE, které nás každý den obklopují. Rád bych naší agentuře k 25. výročí popřál do nadcházejícího období i nadále dobré vedení, které ví, kam směřovat, a šťastné zaměstnance, které jejich práce baví a naplňuje. Protože jen tyto dva body splní bod třetí, a také ten navenek nejpodstatnější. Vás – spokojené klienty a partnery naší agentury.Takže milý CzechTrade, všechno nejlepší! [...]

Marek Atanasčev

Kdo by řekl, že výběr vedlejšího jazyka našich dětí dokáže zcela ovlivnit jejich budoucnost? Pro Marka se italština změnila z předmětu na gymnáziu, co musel nějak přežít, v milovaný jazyk, který ho doprovázel celým studijním a pracovním životem. Marek Atanasčev vede italskou kancelář CzechTrade v Miláně, je milovníkem sportu, románských jazyků, a jak už sám rád říká, tak trochu Italem.Na gymnáziu jsem měl možnost si vybrat jako druhý jazyk francouzštinu nebo italštinu. Francouzština pro mě byla jasná volba – můj prapradědeček byl původem Francouz a babička z druhé strany rodiny v ní vynikala a byla by ráda, kdyby rodinná tradice pokračovala. Ale protože se přihlíželo ke studijním výsledků, a já byl spíš třídní šašek a sportovec než excelentní student, tak jsem se začal učit v 15 letech italštinu. To, co jsem původně považoval za něco, co se musí „přežít“, mě postupem času začalo bavit. A dnes bych bez italštiny nebyl tam, kde jsem teď – v Miláně. Italštinu jsem si zamiloval a otevřela mi cestu i k dalším románským jazykům. Vystudoval jsem portugalštinu a absolvoval několik semestrů a další kurzy španělštiny. V rámci studia jsem se dostal na několik měsíců na Erasmus na sever Portugalska do Porta, a protože rád jím a cestuji, nestačilo mi studentské stipendium a já se dostal ke své první pracovní přiležitosti v zahraničí. Začal jsem pracovat pro portugalskou textilní firmu v exportním oddělení. Díky studiu portugalštiny jsem měl možnost se dostat v rámci rozvojových programů i do Angoly, do válkou zasažené oblasti Bié. Znalost portugalštiny mi také otevřela dveře pro spolupráci s Brazílií. Ale zpět k italštině. Do Itálie jsem jel poprvé za letní pracovní zkušeností v devatenácti letech, kdy se mi neskutečně zalíbila tamní kultura a mentalita. Snažil jsem se tam proto co nejdříve vrátit, což se mi podařilo ke konci studia a já zamířil v rámci pracovní stáže na jih Itálie do Bari. Nedokážu přesně popsat, proč se mi v Itálii tak líbí. Jestli kvůli slunci, moři, milým lidem nebo nepřebernému množství jídla, kdy je stále co ochutnávat. Dnes jsem tady po všech předchozích zkušenostech již šestým rokem a za tu dobu se mi již italská mentalita dostala dostatečně pod kůži. Vždycky říkám, že italská realita mi v určitých ohledech hodně otupila hrany. Tolerance vůči zpoždění a práci v italském rytmu se velice zvýšila, i když čas od času stále zvedám obočí nad některými aspekty života na Apeninském poloostrově. Získal jsem ale také větší nadhled a zjistil, že můj charakter se k tomu italskému možná blíží více. Itálie je dlouhá přes 2000 km od severu na jih, a tomu odpovídá i rozdílnost mezi lidmi, v přístupu k životu i práci. Sever Itálie je pro mě takovým kompromisem mezi středoevropským přístupem, který potřebuje jakousi přesnost a řád, a mezi jižanským pohodářstvím a filosofii „La vita é bella“.A jaké je město Milán? Je to tepající velkoměsto, kde se stále něco děje, a proto se ve svém volnu snažím s rodinou prchnout ven z města z hluku motorek a skútrů. V okolí Milána je stále co poznávat, ať už kolem průzračných horských jezer nebo v horách, kde člověk zase načerpá sílu a energii. Energii mi mimo jiné dodává také sport. Sice bohužel méně než dříve, ale snažím se alespoň 2krát týdně sportovat a vždy říkám, že každý krok navíc se počítá. V době před pandemií jsem chodil hodně na tréninky kickboxu, dříve jsem hrál závodně florbal a jsem rád, že s postupným návratem do normálu se opět věnuji víc sportu. Ideálně se snažím sport a čas s rodinou spojit dohromady. A jsem rád, že doma mi vyrůstá super parťák, se kterým rozhodně není nuda. Děkuji mnohokrát CzechTrade za důvěru, kterou do mě agentura vložila, a příležitost, kterou mi dala. A zároveň chci popřát CzechTrade vše nejlepší k 25. výročí jejího založení. Těším se na další společnou cestu a přeji agentuře co nejvíce spokojených klientů a exportních úspěchů v zahraničí! [...]

Tereza Vítková

Terezin příběh začal nenápadně – vysokoškolským studiem jazyka a literatury se zaměřením na Španělsko a Latinskou Ameriku. Zatímco její spolužáci se vydávali na studijní pobyt do Evropy, ona si vybrala Mexiko. „Vidina toho, že půl roku strávím mimo evropský kontinent mě fascinovala a lákala, ale zároveň jsem z toho měla respekt. Zvolila jsem si Mexiko z ryze pragmatického důvodu. Tamější univerzita UNAM patří k těm nejlepším v Latinské Americe. Rodičům jsem se s plány nesvěřila a prakticky je postavila před hotovou věc. Bála jsem se jejich reakce. U nás se nikdy moc necestovalo a jediné, co naši o Mexiku věděli, bylo to, co běžně přenáší televize (kriminalita a drogy). Dopadlo to přesně tak, jak jsem si představovala. Táta ani máma mému rozhodnutí moc nerozuměli. Ale smířit se s ním museli. Když jsem ve svých 22 letech přistávala nad 20milionovým hlavním městem, uvědomila jsem si tu vzdálenost, která mě od domova dělí. Začala jsem o svém rozhodnutí pochybovat a bála se z letadla vystoupit.Půl roku jsem zde žila u mexické rodiny, kde jsem poprvé uviděla, jak pevné vztahy tu mezi sebou lidé mají. Poznala jsem jejich úctu k nejstarším členům rodiny a ke stáří obecně. Myslím, že to je jedna z hlavních věcí, kterou bychom se mohli inspirovat. Postarší mexický pár si mě v podstatě adoptoval a já jim dodnes neřeknu jinak než mexická máma a táta. Kontakt udržujeme nadále a pravidelně se vídáme.Během studia v Mexiku jsem si vedla deník, k jehož zápiskům se ráda vracím, protože zachycují mé první dojmy ze země. Často se tam opakují slova jako štěstí, energie a bezstarostnost. Mé zápisky jsou plné barev, protože přesně takové je i Mexiko. Jedná se o zemi se spoustou tváří, nelze jej vnímat černobíle.Když jsem se vrátila do České republiky, řada lidí myslela, že jsem se zbláznila. Nemluvila jsem o ničem jiném než o Mexiku a chodila jen v oblečení s mexickými ornamenty. Říkali si, že mě to přejde. Ale nepřešlo. Nemyslela jsem na nic jiného než na způsoby, jak se do země vrátit. Právě v tu dobu přišla osudová nabídka práce na pozici asistentky v zahraniční kanceláři CzechTrade v Mexico City, kterou jsem s nadšením přijala."Původní Terezin plán byl zůstat v mexické pobočce CzechTrade pouze 1 rok. Tehdy měla v České republice snoubence, se kterým plánovali, že za ní dorazí a pak se spolu vrátí. Její rodina byla klidná, že za chvíli bude zase doma. „Nakonec můj život nabral zcela jiný směr a letos to budou 4 roky od chvíle, kdy jsem se rozhodla v Mexiku zůstat. Často přemýšlím, co mě k této zemi tak táhne. Když tuto myšlenku převracím ze všech stran, vždy skončím u lidí a jídla. Stačí zajít do masny, zelinářství či jen tak na ulici a hned pocítíte, proč Mexiko řadě cizinců přiroste k srdci. Úsměv a laskavý přístup není výjimkou, slovem děkuji a prosím tu nikdo nešetří, a i když se setkáte s neznámými lidmi, nemáte pocit, že by se ke konverzaci s vámi nutili." Nakonec Tereza našla v zahraničí víc než jen práci, která ji naplňovala. „První rok v Mexiku jsem poznala svého současného přítele. Poprvé jsem ho zahlédla tančit na parketu salsu a myslím, že už tehdy jsem se do něj zamilovala. Po jeho boku jsem se naučila vážit si své rodiny a přítomného okamžiku. Také mě začlenil do své rodiny, což mě utvrdilo v mnoha věcech. Rodinná setkání nejsou v Mexiku povinností. Jednotliví členové jsou šťastní, že se vidí. Je jedno, kdy a kde. A lidé si zde téměř nestěžují, ačkoliv mají plno starostí. Díky svému přítelovi jsem také pochopila, že i malé věci dokáží zlepšit životy jiných lidí. Tato filozofie mě nasměrovala k pomoci dětem. V Mexiku jsou obrovské sociální nerovnosti a řada dětí nezažívá bezstarostné dětství. Jednou z možností, jak jim zlepšit život, je vzdělání. Během pandemie měly děti v jedné z místních základních škol problém připojovat se k distanční výuce. Proto jsme jim s přítelem darovali smartphony, a umožnili jim tak pokračovat ve studiu online. Pro studenty jsem také přichystala prezentaci o České republice a až se vše vrátí k normálu, chci jim připravit české odpoledne a trochu rozšířit obzory. Kromě lidí mě na Mexiku baví i jídlo. Zdejší gastronomie je součástí světového dědictví UNESCO a najdete tu podniky patřící mezi 10 nejlepších restaurací na světě. Mé gastro zážitky se ale zrodily na ulici. Postávat v podvečer u pouličního stánku, z něhož se během přípravy jídla line kouř a snažit se ze sebe hlubokými výdechy dostat pálivost z omáček, to je Mexiko, které miluju. V tu chvíli mám pocit, že mi nic v životě nechybí. Jenže chybí a moc. Život v zahraničí s sebou přináší i řadu úskalí. Riskujete totiž to, že budete navždy rozděleni mezi dva světy, které není možné spojit. Na jedné straně rodina a přátelé v České republice a na druhé straně země, která váš život naplňuje a nová mexická rodina, bez které si svůj život také neumíte představit. Už nevíte, kde je vlastně ono „doma“, protože domovy máte dva.Život v Mexiku mi naprosto převrátil pohled na svět a změnil mé dosavadní hodnoty. Našla jsem cestu ke své rodině a zároveň jsem si začala vážit České republiky a života v ní obecně. Když slýcháváte osudy některých Mexičanů, pochopíte, že se nemají ani zdaleka tak dobře jako my." [...]