People of CzechTrade

Poznejte tým CzechTrade

Pavel Eichner

DSC_0082-480.jpgVšechny cesty vedou na západ! Nebo v mém případě spíše na jihozápad. To, že můj život bude navždy propleten kouzlem latinskoamerických zemí, jsem věděl od odjakživa. Jak ale rozmanité a krásné to propojení může být, jsem pochopil teprve až po nástupu do CzechTrade, kde mi otevřeli nejedny zahraniční dveře.

Už od malička jsem vlastně tak trochu latino a cestování mám prostě v krvi. Narodil jsem se totiž v Ekvádoru, kde mí rodiče žili dlouhých 11 let – já tedy „jen“ 7. Aneb jak říkají rodiče hecho en Ecuador, con maquinaria checa (tuto část nechám jen pro španělsky mluvící čtenáře)Od té chvíle mě ale kultura tohoto regionu provází celý život. Po několikaletém pobytu v ČR jsem se opět s rodinou vrátil do zahraničí, tentokrát do Španělska, a má španělsky mluvící cesta tak dále pokračovala. V této zemi jsem strávil skvělých 6 let, díky kterým jsem měl možnost poznat úplně jinou dimenzi španělsky hovořícího světa a svou současnou manželkou, což je největší poklad, který jsem si z Pyrenejského poloostrova přivezl, ačkoliv ze Španělska nepochází.

Během studií na VŠ, které jsem absolvoval opět v ČR, jsem však po latino světě stále pokukoval. V té době jsem pracoval v cestovce s klientelou ze španělsky mluvících zemí a zároveň se do Španělska pravidelně vracel za rodiči, kteří tam tom dobou opět byli (táta tam vedl kancelář CzechTrade), a především za svou tehdy ještě přítelkyní.

Když pak přišla příležitost pracovat pro CzechTrade, byla to pro mě obrovská čest – vždy jsem toužil reprezentovat ČR v zahraničí a obzvlášť v zemích, kde vím, že si velmi cení ochoty sdílet zkušenosti. A proto mě pak práce v Mexiku tak bavila – ačkoliv jsem zde cítil velmi silný vliv USA, prvky latinské vřelosti byly stále poznat. Můj přesun do Kolumbie mě pak vrátil blíže rodné zemi, a to i kulturně – ten pravý latino svět.

XrqrB4J-0-21sizeoriginal-480.jpgMusím ale dodat, že nemám rád, když někdo vykresluje země v tomto regionu jako úžasné a bez jakýchkoliv nebezpečí. Stejně tak bojuji i proti zaběhlým stereotypům, které mluví jen o násilí a drogách. Ani jeden extrém není správě – Latinská Amerika je úžasný region s nepřeberným bohatstvím a úžasnou kulturou. Zároveň je to ale region, který má své nemalé výzvy – velká chudoba dává prostor nelegálním činnostem a jinému pohledu na hodnotu lidského života, což se společně s rozdílnou mentalitou projevuje ve velmi odlišném přístupu k osobnímu i pracovnímu životu. 

Abych ale dokreslil kulturní pestrost, která není mé rodině cizí, tak manželka je z Bulharska a nejkrásnější na tom všem je, že máme spolu tři děti – dceru, která se narodila v ČR a dva syny – jeden se narodil v Mexiku a druhý v Kolumbii. Dovedete si představit, jak zvedají obočí celníci v Německu při vstupu do Schengenu, když jim podávám několik barev pasů, aneb Čech narozený v Ekvádoru, s manželkou Bulharkou a třemi dětmi, každé z jiné země (vlastně i z jiného světadílu), nebudí největší důvěru.

Je to ale krásné i doma – žádnou kulturu totiž neupozaďujeme, když se slaví svátky, tak kombinujeme to nejlepší. Na štědrovečerním stole vždy kromě řízků, nechybí ani mořské plody, či bulhraská pitka, Velikonoce slavíme hned dvakrát (ty Bulharské jsou o týden později) a na dušičky volíme oslavy na mexický způsob, tedy veselou vzpomínkou na ty, co tu s námi nejsou. Dcera nám k tomu občas zazpívá písničku o mexické vlajce a syn si k jídlu dává s oblibou pálivé omáčky a na vše kape limetky.

Působení v CzechTrade tak krásně zapadá do našeho rodinného stylu života, který ale není pro každého. I každá destinace s sebou nese úskalí, ať již se jedná o bezpečnostní faktor, styl života, odolnost vůči jinému chápání, ale hlavně i oddělení od rodiny. Zvláště v době pandemie se ukázalo, jak jsme vlastně daleko a jak se babičkám stýská po vnoučátkách a jak moc nám chybí příjemná rodinná setkání na chalupě.

Velmi si proto cením lidského přístupu CzechTrade, bez kterého bychom ani v zahraničí nemohli působit. Jelikož letos naše agentura slaví 25 let, tak jí přeji, ať se jí drží právě tato lidskost, která by měla být základem každé dobře fungující instituce.

Martin Rossbach

Když si na základní škole psal na penál názvy hlavních latinskoamerických měst, ještě netušil, že bude jednoho dne žít hned v několika zemích tohoto kontinentu…Martin Rossbach vede peruánskou kancelář CzechTrade, je velký milovník Latinské Ameriky, hor a života.„Latinská Amerika mě fascinovala už od dětství. Ze všech knížek jsem si nejradši listoval v atlasu světa a latinskoamerické reálie jsem znal téměř nazpaměť. Takže když jsem dostal šanci si v devatenácti letech ,sbalit uzlík´ a vydat se za kamarádem na Kostariku, neváhal jsem ani vteřinu. Bez znalosti jazyka, zato s elánem a chutí poznávat to, o čem jsem si do té doby jenom četl. Pracoval jsem v baru v centru hlavního města, kde jsem se svým středoevropským vzezřením působil trochu jako atrakce pro místní, takže si se mnou chtěli všichni povídat. Díky tomu jsem nejen poznal první „latino“ kamarády, ale naučil jsem se celkem obstojně španělsky. Po dvou letech bylo ale načase styl života ,pura vida´ opustit, a přece jenom trochu dospět, a proto jsem se vrátil zpět do Čech. Pracovně jsem potom cestoval spíše po Evropě, ale někde vzadu byl stále ten sen se do Latinské Ameriky vrátit. To se mi splnilo v roce 2009, kdy jsem s rodinou strávil dva roky ve Venezuele. Bylo to akorát v době převratu, takže jsme byli svědkem toho, jak se z jedné z nejbohatších zemí světa stal socialistický stát na pokraji bankrotu. Co však Venezuele nemůže nikdo upřít, je dechberoucí příroda, na kterou vzpomínám dodnes. Štěstí mi přálo i po dvou letech, kdy jsem byl přesunut na opačnou stranu kontinentu do Argentiny. Buenos Aires jsem si zamiloval na první dobrou, přestože to má k typické Latinské Americe daleko. Je to město, které dýchá zase úplně jinou atmosférou, a ne nadarmo se říká, že je mixem Paříže, Říma a Madridu. Mentalita Argentinců je také trochu odlišná, identifikují se spíše s Evropany než s ,latinos´. Co se přírody týče, Argentina nezůstává za Venezuelou pozadu a kdybych mohl doporučit jednu tamní destinaci, pak by to bylo určitě Bariloche s jeho průhlednými jezery a zelenými horami.Moje zatím poslední latinskoamerická destinace je Peru, od kterého jsem nevěděl, co čekat. O to milejší bylo moje překvapení, když jsem tuto zemi začal na svých cestách poznávat. Peru je totiž mnohem víc než Machu Picchu, což je běžná představa u nás v Čechách. Je to neskutečně rozmanitá země, kde naleznete jak krásné pláže, tak hlubokou džungli a jedny z nejvyšších hor kontinentu. Právě to poslední si tu užívám asi nejvíc, jelikož pocházím ze Špindlerova Mlýna a jsem horal od narození. Sice si tu nezalyžuji, což je jedna z mých velkých vášní, ale sportům se věnuji ustavičně a taky jsem si jich zde zkusil na svá čtyřicetiletá kolena hned několik nových. Zasurfoval jsem si na vlnách Pacifiku, překonal jsem strach z výšek a zkusil se synem horolezení, vyšlápnul jsem si jednu pětitisícovku a sjel si na prkně písečné duny. A co se mi na Peru líbí nejvíce? Abych se neopakoval s přírodou, tak zmíním ještě vstřícnost místních, kteří vám vždy rádi poradí a pomůžou, ve službách jsou tu neskutečně milí a na ulici vás kolikrát pozdraví i člověk, kterého neznáte, protože třeba jen předpokládá, že bydlíte ve stejné ulici. Obecně je tu snadné navázat kontakt, lidé si rádi povídají. To je něco, co je vlastně všem těm zemím, co jsem poznal, společné. Taková základní lidskost, sympatická účast a pospolitost. Latinská Amerika je pro mě zkrátka kontinent, kterému věřím a přeju zdárnou budoucnost.“ [...]

Lenka Kolman Sokoltová

„V roce 2001 jsem nastoupila do informační kanceláře CzechTrade a postupně jsem prošla několika pracovišti. Působila jsem například v regionálních informačních centrech, poté jako podpora zahraničních kanceláří, měla jsem na starosti také střediskové rozpočty a provoz. V roce 2008 jsem zakotvila na místě ředitelky sekce interních služeb, kde se zabývám finanční, ekonomickou a provozní problematikou. Musím přiznat, že těch 20 let v agentuře mi uteklo neuvěřitelně rychle. Nejspíš to bude tím, jak pestrá a zodpovědná moje práce je. Když vyberu to hlavní, starám se o zpracovávání veřejných zakázek, uzavírání smluv a objednávek včetně jejich uveřejňování na veřejných portálech, o přípravu, schvalování a revizi celkového rozpočtu agentury i střediskových rozpočtů včetně rozpočtů projektů EU i mimo EU. Dále zajišťuji zpracovávání všech možných statistik, přehledů, stanovisek, analýz, účetních závěrek, a nakonec i státního závěrečného účtu. Samozřejmostí je spolupráce při všech finančních auditech a kontrolách. A proč právě čísla? Hodnotí výsledky našich činností bez emocí a hledání příčin a souvislostí mezi nimi je pro mě stále velkým dobrodružstvím. Je tu ale i další hledisko, proč mi to jako 20 let nepřijde, a to jsou kolegové, na kterých CzechTrade stojí, a od nichž se stále učím. Práce mě stále naplňuje, díky čemuž jsem neuvažovala o změně."Lenka je jedním z největších nadšenců v CzechTrade. Se stejným zápalem se pouští i do aktivit mimo pracovní dobu.„Baví mě sport. Začínala jsem u baletu či bruslení, ale postupně se pravidelný pohyb změnil v chození do fitness (posilovna a bodypump) a běh. Ráda si odpočinu u různých tvůrčích prací od malování přes šití až po křížkové vyšívání, kdy jeden obraz trvá řadu hodin a vyžaduje hodně trpělivosti a pozornosti. Mou největší vášní, která mě provází téměř celý život, je zpěv. Začala jsem s ním již ve školce, kde součástí baletních vystoupení na naší základní umělecké škole bylo i zpívání. Tady se ukázalo, že mi zpěv doopravdy jde, a že by bylo skvělé toto nadání rozvíjet. Když jsem s baletem skončila, začala jsem chodit do školního sboru Strunky a také do ZUŠ v pražském Radotíně, kde jsem zpívala ve dvou sborech – společném sboru školy a dále i ve sboru výběrovém, v rámci něhož jsem zpívala soprán/ mezzosoprán i sólové party."U řady koníčků z dětství se stává, že zájem o ně v pubertě opadne. To ale rozhodně nebyl Lenčin případ.„Ve zpěvu jsem se i nadále vzdělávala při studiu na střední a později i na vysoké škole, kdy jsem začala chodit do sboru ČVUT. Dodnes jsem jeho stálým členem a působím zde jako sopranistka. Přestože je pracovní nasazení v CzechTrade vysoké a nestíhám úplně všechny zkoušky se sborem, což znamená vyšší množství samostudia, pravidelně se účastním koncertů, které sbor ČVUT pořádá. Repertoár je různorodý. V první polovině roku se sbor soustředí na skladby duchovní (např. Mozart: Requiem, Antonín Dvořák: Stabat Mater), jazzové (Chilcott: Jazz Mass) či dokonce operní (sbory z oper) a v druhé polovině se zase zaměřuje na písně kostelní a vánoční (např. J. J. Ryba: Česká mše vánoční, české i staročeské koledy). Pokud máte rádi živou hudbu, rozhodně si nenechte ujít naše koncerty."Více najdete na webu sboru. Třeba vám některá z akcí kápne do noty: http://sbor.cvut.cz. „Ač se to nezdá, práce finančního a ekonomického ředitele a zpěv se v mnohém podobají. Stejně jako musejí vycházet čísla, a to naprosto přesně, musejí se i noty zpívat, jak jsou zapsány a v přesně určeném tempu. V oblasti financí státní organizace se musíte řídit zákony a předpisy, ve zpěvu zase notovým záznamem a pokyny sbormistra či dirigenta. Zpracovávat ekonomické výsledky bez toho, aniž by byl za nimi tým, na který se můžete spolehnout, je nemyslitelné, stejně tak ve sboru nikdy nezpíváte sám a musíte odvádět 100 % práci, jinak to zkazíte všem ostatním. V obou činnostech je důležitá souhra, pracovitost, disciplína, zodpovědnost za sebe i ostatní. A především zaujetí pro věc." [...]

Julie Havlová

Německy mluvící region byl Julii blízký již odmala. Začala ho objevovat už na základní škole prostřednictvím výměnných pobytů i letních táborů. Během studií dočasně „uhnula z kurzu" a strávila několik let v USA a Anglii. Nabídka z CzechTrade ji ale nasměrovala zpět. „Jakmile jsem dostala nabídku posílit tým kanceláře CzechTrade v Düsseldorfu, neváhala jsem ani chvilku. Překvapivě ani můj partner jakožto hrdý Brňák nekladl odpor a přestěhoval se se mnou. Rozhodnutí to bylo opravdu dobré po pracovní i osobní stránce. Během 4 let jsme se zasnoubili, vzali a také přivítali na svět naši dceru. Po mateřské dovolené jsme se všichni přesunuli do Vídně, kde aktuálně působím v rakouské kanceláři CzechTrade. Düsseldorf byl pro nás srdcovka, nicméně na Vídeň a Rakousko jsme si rychle zvykli. Manžel je z Vídně nadšený, protože je prý skoro stejně dobrá jako Brno. :) Oba nás uchvátila místní příroda. Do hodiny od Vídně jsou krásné hory, kde aktivně trávíme spoustu času v létě i v zimě. Každý víkend je pro nás taková malá dovolená. Zamilovali jsme si hlavně místní ferraty. S lezením jsme koketovali už dříve, ale až v Rakousku jsme se do toho pustili naplno. Je to ohromný relax a adrenalin zároveň. Ten pocit, když se vyškrábete nahoru a kocháte se výhledem, je k nezaplacení. Naše dcera je zatím na ferraty malá a většinou zůstává u prarodičů, ale samozřejmě se ji snažíme zapojovat. S ní sice nelezeme po skalách, ale společně šlapeme po kopcích a manžel ji obětavě nosí v krosně na zádech. Sama už také ujde pěkných pár kilometrů a v zimě si coby tříletá vyzkoušela i lyžování. Inspirací jsou jí místní děti, které ve stejném věku vykrajují na svahu jeden oblouček za druhým.Každodenní život ve Vídni je velmi pestrý především díky množství národností, které tu žijí. Zaslechnout na ulici pravou rakouskou němčinu je někdy vzácnost. Občas mi ještě cukají koutky, když poslouchám rakouský přízvuk. Pozoruji, že Němci a Rakušané jsou celkově rozdílnější, než by se mohlo zdát. Rakušané tolik neřeší pravidla, jsou méně organizovaní, konzervativnější, umí si ze sebe udělat legraci a klidně nakráčí do centra města v kroji nebo pohorkách. :) Mají zkrátka rádi to své, což je na nich sympatické a inspirativní. Českým exportujícím firmám záliba v místních produktech samozřejmě do karet nahraje, ale o to větší radost mám z každého úspěchu našich klientů, protože rozhodně není zadarmo." [...]

Jan Michálek

„Moji brazilskou cestu odstartovalo ukončení činnosti společnosti, ve které jsem pracoval. Byl listopad roku 2013 a já se s vedoucím svého týmu dohodl, že zůstanu ještě do října následujícího roku. Byl jsem tehdy na rozcestí v pracovním, ale také osobním životě. Pokud zůstaneme v cestovatelské terminologii, tato slepá ‚profesní‘ ulička mi dala možnost udělat ve svém životě něco radikálnějšího.“A proč se Honza rozhodl pro zahraničí? Touhu po objevování dálek v sobě měl už odmala. A to díky svému otci. „Zrovna v roce 1969, těsně po zpřísnění poměrů v tehdejším Československu, byl můj táta na cestě kolem světa s německou cestovní kanceláří. Za neuvěřitelných 25 dní navštívili v pronajatém letadle Bejrút, Kuvajt, Indii, Kambodžu, Japonsko, Havaj a také pár míst v pevninské části USA. Vyprávěním o této cestě jsem byl jako malý kluk fascinován. Projet se z Tokia šinkansenem, navštívit indický Taj Mahal nebo havajský Pearl Harbour, to jsem si hrozně přál. Protože táta byl na této cestě ve věku 33 let a mě právě na Kristova léta táhlo, bylo pár týdnů po listopadovém oznámení firmy, ve které jsem pracoval, jasno. Teď jedu na cestu kolem světa já!"Našetřené peníze Honzovi na procestování celé trasy nestačily, ale na 90denní cestu Indie-Japonsko-Havaj-pevninská část USA to bylo akorát. „Vyrazil jsem s krosnou, baťůžkem a otevřenou myslí a těšil se na nová místa i nové tváře. Už v Indii při józe jsem potkal svoji nynější brazilskou partnerku Paolu, která také snívala o podobné cestě a byla uchvácena tím, že ji podnikám. Ona byla v té době na konci své 3týdenní cesty po Indii. Sama! Pozvala mě tehdy s předstihem do Brazílie, až prý skončím svoji cestu. Psal se listopad 2014. A když jsem na začátku února 2015 opět přiletěl do ČR, rozhodl jsem se, že týden nato poletím do Brazílie na karneval."Vyhlášený karneval v Riu Honzovi učaroval. „Nezavítali jsme na proslulou přehlídkovou oblast Sambodrom, kde probíhá soutěž škol samby o nejlepší karnevalový průvod. Naopak jsme obráželi tradiční pouliční karnevaly po celém Riu. Věděl jsem, že karnevalová atmosféra je dost specifická, nicméně zalíbila se mi celkově kultura, prostředí i lidé, nejen daná událost. Rozhodl jsem se proto v Brazílii zůstat. Počáteční 2 roky nebyly jednoduché, ale daly mi možnost se adaptovat, naučit se velmi dobře portugalsky, a ještě víc proniknout do záludností kultury a zvyklostí. Následně jsem našel i práci, nějaký čas jsem pracoval jako dobrovolník a v roce 2019 jsem konečně nastoupil na místo asistenta v CzechTrade, ze kterého jsem se postupně vypracoval." Tím ale cestování neskončilo. „To, že jsme se poznali s Paolou v Indii, oba na cestách, poukazuje na náš hlavní společný koníček. Cestování. Za dobu, co jsme spolu, jsme nejen procestovali Brazílii, pláže, národní parky a také dvakrát byli přes týden v Amazonii, ale cestovali jsme i po světě. Marocké duny a Sahara, peruánské Machu Picchu, barmský Bagan s jeho čtyřmi tisíci pagodami nebo nejjižnější trvale obydlené místo na Zemi, chilský Puerto Williams, to jsou jen některé z míst, které jsme zatím společně navštívili. Oba jsme celkem dobrodruzi, ale v našich letech už se snažíme zajistit si určitý standard ubytování i přepravy. Pryč jsou doby, kdy jsem na vysoké nebo krátce po ní cestoval sám a spal v hostelech a někdy i pod širákem. Rozhodně se však při našich dovolených nebojíme vystoupit z komfortní zóny. Máme mnoho kamarádů a známých, kteří by už rozhodně nespali v malém penzionu nebo ve stanu a už vůbec by se nepřepravovali autobusem nebo vlakem. Popřípadě by nespali ve spacích sítích na lodi, což je jediný možný způsob při plavbách v Amazonii. Při našich cestách se proto nebojíme na pár dní snížit či úplně opustit určité standardy, abychom měli možnost poznat destinace a místa, kam se za den z hotelu není možné dostat."„Cestování ve dvou má mnoho výhod i co se týče bezpečnosti nebo řešení nečekaných problémů při společné diskuzi. Podporujeme se však navzájem i v momentě, kdy nesdílíme sen a jeden z nás se chce za tím svým vydat. Příkladem budiž aktuální rok, kdy se Paola vydala za svým vysněným trekem do základního tábora Mt. Everestu. Držel jsem jí pak přes 4 týdny palce z našeho bytu v Sao Paulu. V každém roce se oba snažíme navštívit alespoň 2 destinace. Paole se to minulý i tento rok již povedlo. Pro mě je letošní rok v tomto ohledu složitější, ale věřím, že v roce následujícím bude opět o trochu více možností a že zase nějakou novou zemi, i přes určitá omezení, zvládneme objevit." [...]