Teritoriální zaměření:
Kolumbie - vlajka Kolumbie

Nikola Hanková Palinková

Moje cesta v CzechTrade začala už během posledního ročníku Vysoké školy ekonomické v Praze, kde jsem studovala mezinárodní vztahy a diplomacii. Těsně předtím, než jsem se přihlásila na výběrové řízení do marketingového týmu agentury, jsem se vrátila ze studijního magisterského pobytu v peruánské Limě a latinskoamerický svět mě tehdy učaroval. Po studiích jsem procestovala mimo Peru také Bolívii a navštívila Chile a bylo mi jasné, že se do LATAM regionu určitě ještě někdy vrátím.

Z marketingu jsem poté v Praze pokračovala do týmu exportních konzultantů a zaměřovala se na podporu firem z oblasti stavebnictví, spotřebního zboží a služeb. Během tohoto období jsem poznala spoustu zajímavých a inspirativních českých firem a kolegů a jsem ráda, že některé z nich mohu dnes nazvat již skutečnými přáteli. Tým pro mě byl důležitý vždy, nejen v práci. Od dětství jsem se věnovala sportům, zejména volejbalu, což může napovědět i mé druhé příjmení. Nejen můj táta, ale taky máma nás se sestrou od dětství k volejbalu vedli a já jsem se mu věnovala až do mých 20 let, kdy jsem následně po úrazu kolene zjistila, že existuje i něco jiného. 

Od té doby se moje popracovní aktivity točí kolem běhání, squashe, vysokohorské turistiky, lyžování nebo třeba trošku netradičního „jumpingu“ na malých trampolínách, jehož jsem taky lektorkou. 

Během doprovázení českých firem na veletrhy po celém světě jsem si uvědomila, že bych se jednou i já ráda ucházela o místo ředitelky nějaké latinskoamerické zahraniční kanceláře. 

Jednoho dne mi moje kamarádka z peruánských studií napsala, že je na stáži na naší zahraniční kanceláři v Bogotě a že za ní musíme přijet. A tak jsem vánoční období roku 2019 strávila právě v Kolumbii. Během tří týdnu jsme procestovali, co se dalo, a to jsme zdaleka nestihli z nyní téměř padesáti dvou milionové země vše. A proto když mi kolega Pavel Eichner oznámil, že bude Kolumbii opouštět a že se mám ucházet o jeho místo, neváhala jsem. 

V kolumbijském hlavním městě Bogotě žijeme momentálně s manželem Filipem už přes rok a neustále s Bogoťany vtipkujeme o tom, že celá naše země je v podstatě co do počtu obyvatel taková jedna (zhruba desetimilionová) Bogota. Povědomí Kolumbijců o České republice je sice každodenním oříškem, stále musím někomu vysvětlovat, že jsem se nepřeřekla, a že skutečně mluvím o ČESKÉ REPUBLICE, nikoliv o „Checoslovaquie“, kterou mi místní neustále podsouvají. I přesto mají ale české výrobky z již více než 30 let neexistující „Čekoslovakie“ na místním trhu výbornou pověst a mnoho Kolumbijců zná také naši Prahu. 

Myslím si, že potenciál pro úspěchy českých firem je tu ohromný, jen je potřeba se obrnit značně velkou dávkou trpělivosti a vytrvat, úspěch se dostaví. Kolumbijští Latinos jsou sice v celo latinskoamerickém srovnání extrémně milí a úslužní, ale jejich oblíbená fráze „qué pena, sumercé“ vás dokáže vytočit doběla (doslova znamená volně něco jako „jaká to škoda/pardon, milosti/ výsosti“). 

Věřím však, že se doma najde spoustu firem, které trpělivost mají a na dlouhou kolumbijskou cestu za úspěchem se s námi i přes všechny místní specifika vydají. 

To, co nás s manželem na životě v Kolumbii nejvíce nadchlo, je překrásná příroda, která ještě zdaleka není tak turisticky objevená, jako v leckterých sousedních zemích, jako například v Peru. Kolumbie má přístup jako jediná země Jižní Ameriky jak Atlantskému, tak Tichému oceánu a je zde mnoho úchvatných míst, které bychom chtěli navštívit. 

Z Bogoty jakožto opakovaně nejvíce zácpami trpícího města na světě je sice výzva odjet, avšak když se to podaří, stojí to vždycky za to.