Energetika jako perspektivní obor v Kolumbii

Tato jihoamerická země se zavázala k opatřením v oblasti klimatu na základě dlouhodobé cesty dekarbonizace a politiky energetické a ekonomické diverzifikace.

Kolumbie zahájila cestu proměny svých energetických zdrojů už v roce 2019, kdy byl představen Národní energetický plán 2020–2050. Ten popisuje cesty, kterými Kolumbie zajistí v budoucnu spolehlivé dodávky energie s výrazným přispěním čistých zdrojů, především tedy větrné, solární a geotermální energie. Na Konferenci OSN o změně klimatu 2021 (COP26) Kolumbie popsala svůj cíl snížení emisí skleníkových plynů o 51 % do roku 2030. Tyto ambice vycházejí z dlouhodobé strategie, a především zákona o energické transformaci a zákona o ochraně klimatu, který nese označení E2050.

Dalším robustním systémem plánů je tzv. PIGCCme (Plan integral de gestión del cambio climático sector minero energético – souhrnný plán řízení klimatické změny v oblasti energií a těžby). Rok 2023 je pro kolumbijskou politiku energetické transformace zásadním bodem, protože si vláda začala klást za cíl postupný odklon od modelu těžebního průmyslu silně závislého na vývozu ropy a uhlí směrem k diverzifikovanější ekonomice čistých energií založené na investicích do obnovitelných zdrojů, těžby nových minerálů a vodíku.

Kolumbie je bohatá na přírodní zdroje. Energie z těch obnovitelných tvořily v roce 2020 více než třetinu celkové konečné spotřeby energie, a to díky významné roli konvenční vodní energie a bioenergie. Vláda pokračuje v rozšiřování nekonvenční obnovitelné energie, převážně prostřednictvím dlouhodobých aukcí pro rozsáhlé solární a větrné projekty.

Obrovský potenciál obnovitelných zdrojů v regionu La Guajira by měl pomoci urychlit elektrifikaci venkova a odstranit mezeru v přístupu k elektrické energii. Na tvorbě energetické politiky má velký vliv také nerovnost příjmů mezi Kolumbijci. Navzdory nedávnému pokroku neměla v roce 2021 celá 3 % obyvatel přístup k elektřině. Dalších 6 % domácností stále spoléhají na palivové dřevo a nemají přístup k moderním palivům. Přibližně 45 % obyvatel země žije pod hranicí chudoby. Nejvíce je to patrné v regionu La Guajira, kde domorodé skupiny tvoří 42 % celkové populace.

Rozbalovací obsah

Politické priority

Priority současné vlády prezidenta Gustava Petra se vyvíjejí kolem posunu k novému ekonomickému modelu založenému na ochraně klimatu, sociální spravedlnosti a bránění zranitelných komunit. Petro slíbil postupné ukončení modelu těžebního průmyslu zastavením jakýchkoli nových koncesí na těžbu a průzkum ropy a plynu a odklonem od závislosti na ropě a uhlí, pokud jde o export a rozpočtové příjmy. Stávající licence k průzkumu zůstanou platné a vláda si klade za cíl zlepšit produkci ropy a plynu ze stávajících nalezišť.

Prezident navrhl, aby byl fiskální schodek vyplývající z postupného útlumu těžebního průmyslu kompenzován podporou odvětví cestovního ruchu a zemědělství. Pro diverzifikaci těžebního průmyslu prosazuje Petrův program produkci vodíku a kritických minerálů jako součást energetické transformace země. Navrhl také vytvoření fondu, který by využíval licenční poplatky a daně ze sektoru fosilních paliv k financování iniciativ v oblasti čisté energie.

Vláda také upřednostňuje pokračující podporu pro další integraci nekonvenčních obnovitelných zdrojů energie a spolupráci s domorodými skupinami na investicích do rozsáhlých solárních a větrných projektů. To všechno má místním komunitám zajistit výhody, které jim zlepší život, a vytvoří nová pracovní místa. Petro se zavázal pokročit v elektrifikaci venkova, aby se odstranily rozdíly v přístupu k energiím.

Očekává se, že během příštích 15 let bude národní ropná společnost Ecopetrol hrát klíčovou roli v přechodu země na nízkouhlíkové hospodářství se silnou rolí ve výzkumu, vědě a technologickém rozvoji čisté energie.


Hlavní instituce energetické politiky

Oddělení národního plánování (Departamento Nacional de Planeación, DNP) prosazuje strategickou vizi země z hlediska sociálních, ekonomických a environmentálních otázek prostřednictvím pokynů a hodnocení veřejných politik, národních rozvojových plánů a programů, řízení a přidělování veřejných financí, stejně jako definování rámců pro výkon soukromého sektoru.

V rámci DNP působí Národní rada pro hospodářskou a sociální politiku (Consejo Nacional de Política Económica y Social, CONPES). CONPES předsedá prezident a skládá se ze všech ministrů a ředitele DNP. CONPES je nejvyšší národní plánovací orgán a slouží jako poradní orgán vlády ve všech aspektech souvisejících s ekonomickým a sociálním rozvojem země. Vydává zprávy a obecné politické pokyny pro vládu, jako jsou vstupy do Národního plánu rozvoje.

Ministerstvo hornictví a energetiky (Minenergia, MME) má na starosti energetickou politiku napříč odvětvími těžby, elektřiny a plynu a dalších energetických odvětví. Subjekty připojené k MME jsou Národní agentura pro uhlovodíky, Národní těžební agentura, Jednotka těžebního a energetického plánování, Energetická a plynárenská regulační komise, Institut pro plánování a podporu energetických řešení pro nepropojené zóny a Kolumbijský ústav pro geologický průzkum. Všechny tyto instituce jsou popsány v textu níže.

Oddělení těžby a energetického plánování (Unidad de Planeación Minero Energética, UPME) podporuje proces tvorby politiky prostřednictvím energetických dat a analýz a plánování těžby (elektřina, uhlí, plyn, ropa atd.). UPME spolupracuje se zúčastněnými stranami energetického sektoru, vytváří a šíří informace, včetně měsíčních a ročních údajů o nabídce a poptávce a projekcí. UPME vypracovává Národní energetický plán 2020–2050 a má na starosti plánování výroby a přenosu pro propojenou zónu a velkoobchodní trh s energií. O bezpečný provoz technického systému se starají národní provozní rady pro plynárenství a energetiku.

Národní agentura pro uhlovodíky (Agencia Nacional de Hidrocarburos, ANH) byla vytvořena po restrukturalizaci kolumbijského ropného a plynárenského průmyslu v roce 2003 a je klíčovým pilířem národní energetické bezpečnosti. Regulační úkoly Ecopetrolu týkající se těžebních kontraktů ropy a plynu byly převedeny na ANH, která dnes spravuje kolumbijské zásoby a zdroje uhlovodíků (prostřednictvím smluv, dohod a licenčních poplatků, přidělování těžebních titulů apod.), včetně jejich optimálního a ekologicky bezpečného využití.

Národní těžební agentura (Agencia Nacional de Minería, ANM) spravuje nerostné zdroje (uhlí a kritické nerosty) ve vlastnictví státu s cílem podporovat jejich optimální, ekologicky udržitelné a bezpečné využití. ANM také koordinuje Národní báňský záchranný systém.

Kolumbijská geologická služba (Servicio Geológico Colombiano) podporuje ANH a ANM průzkumem a mapováním podloží, zakládáním oblastí s těžebním a uhlovodíkovým potenciálem a poskytováním technické a vědecké podpory sektoru.

Institut pro plánování a podporu energetických řešení pro nepropojené zóny (Instituto de Planificación y Promoción de Soluciones Energéticas para las Zonas No Interconectadas) řídí řešení místních energetických technologií na podporu venkovských komunit mimo síť s univerzálním přístupem k energii.

Energetická a plynárenská regulační komise (Comisión de Regulación de Energía y Gas, CREG) je součástí MME a reguluje velkoobchodní a maloobchodní trhy a společnosti poskytující veřejné služby v oblasti elektřiny, zemního plynu, LPG a kapalných paliv s pověřením zajistit spolehlivost služeb a hospodářskou soutěž prostřednictvím opatření k zamezení zneužití dominantního postavení. CREG přejímá metodiky pro výpočet tarifů elektřiny a plynu a pro sazby a marže pro kapalná paliva (kromě tržeb výrobců). CREG nemá právní status, ale má administrativní, technickou a finanční autonomii v rámci MME.

Dozorový orgán pro veřejné služby (Superintendencia Servicios Públicos Domiciliarios) dohlíží na kolumbijský trh s elektřinou a má na starosti vymáhání předpisů a dohled nad nimi. Společnost XM je operátor „poolového“ trhu s elektřinou; provozuje také Národní dispečink. XM je plně kontrolována společností ISA (zajišťuje přenos energií), která je ve vlastnictví vlády. V roce 2021 podepsal Ecopetrol, který je z 88,49 % vlastněný státem, dohodu s kolumbijským ministerstvem financí o získání 51,4 % státního podílu v ISA.

Ministerstvo životního prostředí a udržitelného rozvoje (Ministerio de Ambiente y Desarrollo Sostenible, MADS) řídí politiky a předpisy pro ochranu životního prostředí a přírodních zdrojů. Národní agentura pro udělování environmentálních licencí (Autoridad Nacional de Licencias Ambientes – ANLA) zajišťuje, aby energetické projekty byly v souladu s environmentálními předpisy a udržitelným rozvojem prostřednictvím ekologických licencí a povolení.

Politiku biopaliv stanovuje meziresortní komise Ministerstva zemědělství a rozvoje venkova; Ministerstvo dopravy; Ministerstvo obchodu, průmyslu a cestovního ruchu; ředitel DNP; MADS; a MME.

Ústav hydrologie, meteorologie a environmentálních studií (Instituto de Hidrología, Meteorología y Estudios Ambientes) spravuje Národní informační systém o změně klimatu.

V roce 2016 Kolumbie vytvořila národní správu klimatických změn (SISCLIMA), v jejímž čele stojí Mezisektorová rada pro změnu klimatu, která se skládá ze šesti orgánů (MADS; MME; DNP; Národní jednotka pro řízení rizik katastrof; a Institut hydrologie, meteorologie a environmentálních studií). Zákon o změně klimatu z roku 2018 učinil z SISCLIMA s Národní radou pro změnu klimatu stálý poradní orgán, který zahrnuje zástupce akademické obce, vlády a občanské společnosti.

Energetická strategie a cíle Kolumbie

Národní plán rozvoje

Nejnovější národní rozvojový plán na období 2022–2026 (Plan Nacional de Desarrollo, PND) na téma „Kolumbie, světová velmoc života“ (Colombia Potencia Mundial de la Vida) byl předložen v listopadu 2022 ke konzultačnímu procesu Kongresu, odborům a občanské společnosti v rámci celého území státu. PND podporuje pět socioekonomických transformací:

  • územní plánování v souladu s dostupností vody,
  • bezpečí lidí a sociální spravedlnost,
  • právo občanů na potraviny,
  • produktivní transformace, internacionalizace a opatření v oblasti klimatu,
  • regionální konvergence.

PND stanovuje priority pro investice do energetické transformace země. Jedná se o následující:

  • diverzifikace exportu s cílovým podílem 56,3 %, který nebude pocházet z těžebního sektoru,
  • re-industrializace a investice do technologií s cílovým podílem 0,5 % HDP věnovaný výzkumu a vývoji,
  • podpora nových mechanismů pro výrobu 2 GW nekonvenčních obnovitelných zdrojů,
  • udržitelná doprava,
  • 20% snížení odlesňování a obnova ekosystémů země.


Zákony pro realizaci energetické tranzice

Zákon 1715 z roku 2014 položil základy pro podporu nekonvenčních projektů obnovitelné energie, zejména prostřednictvím daňových pobídek a výhod. Toto nařízení bylo doplněno zákonem 1955 z roku 2019, který zvýšil stávající daňové výhody a vytvořil povinnost pro energetické společnosti pořizovat alespoň 10 % jejich celkových nákupů energie z nekonvenčních obnovitelných zdrojů.

V červenci 2021 zákon o energetické tranzici (2099/2021) rozšířil opatření a daňové výhody pro širokou škálu energeticky účinných a nízkouhlíkových energetických technologií, včetně geotermálních technologií a vodíku. Zákon také vytvořil nový fond – Fondo Único de Soluciones Energéticas neboli FONENERGIA pro zlepšení kvality dodávek a přístupu k energiím.


Univerzální přístup k energiím

Kolumbie je vysoce urbanizovaná a 75 % z 11,5 milionu domácností žije v městských oblastech. Díky rychlému hospodářskému vzestupu je dnes zemí s vyššími středními příjmy. Růst však není rozdělen rovnoměrně a více než 45 % populace žije pod národní hranicí chudoby. Národní hranice peněžní chudoby na obyvatele v roce 2021 byla 351 480 kolumbijských pesos (přibližně 2 000 korun), v případě čtyřčlenné domácnosti to bylo 1 405 920 kolumbijských pesos (přibližně 8 000 korun). Národní hranice extrémní peněžní chudoby na obyvatele v roce 2021 byla 160 302 kolumbijských pesos (asi 910 korun, u čtyřčlenné domácnosti to bylo 641 208 kolumbijských pesos (asi 3 650 korun). Částky přepočteny směnným kurzem k 12. 12. 2023.

V roce 2021 neměla 3 % kolumbijské populace (přibližně 500 000 uživatelů), přístup k elektřině a 1 milion rodin používal dřevo na vytápění a vaření. Do roku 2030 vláda usiluje o zlepšení situace. Cílem je, aby bylo 100 000 rodin ročně připojeno k elektrické energii a 200 000 rodinám bylo zajištěno ekologické vaření a otop. Aktuálně neexistuje žádný konsolidovaný národní dotační program pro „čisté vaření“; úsilí je rozptýleno a poháněno mezinárodními programy pomoci, zejména Agenturou Spojených států pro mezinárodní rozvoj.

Nový PND 2022–2026 znovu potvrzuje závazek vlády dosáhnout univerzálního přístupu k čisté energii a zaměřuje se na posílení komunitních energetických projektů a zavedení programu čistého vaření jako náhrady palivového dřeva. Od Národního plánu elektrifikace venkova z roku 2017 se vláda snaží nabízet energetická řešení uživatelům buď jejich připojením k elektrickému propojenému systému, nebo prostřednictvím vlastních iniciativ s řadou programů financování, které byly sloučeny do tzv. FONENERGIA (Zákon 2099 ze dne 10. července 2021).

Jedním programem je Fond sociální energie (El Fondo de Energía Social, FOES), který sehrává klíčovou roli v univerzálním přístupu k energii. Fond je z velké části financován (80 %) z příjmu z přetížení operátora trhu, společnosti XM. Tento fond dotuje spotřebu elektřiny obyvateli z nízkopříjmových čtvrtí (tzv. estrato 1 a 2) nebo venkovských oblastí. Další iniciativa Fond finanční podpory energetiky k propojení venkovských oblastí (Fondo de apoyo financiero para la energización de las zonas no interconectadas, FAZNI) umožňuje územním subjektům za podpory poskytovatelů elektroenergetických služeb podporovat investice do nové elektroenergetické infrastruktury.

Vláda plánuje rozsáhlé využívání obnovitelných zdrojů energie a zeleného vodíku, které by měly přinést investice ve výši 2,5 miliardy USD a 400 000 pracovních míst. Specializovaný fond pro obnovitelnou energii a energetickou účinnost (Fondo de Energías No Convencionales y Gestión Eficiente de la Energía, FENOGE) je hlavním podpůrným programem v oblasti projektů nekonvenčních zdrojů energie, financování výzkumu, studií a energetických auditů.

Dlouhodobá strategie směřující k uhlíkové neutralitě do roku 2050

Strategie s názvem E2050, kterou Kolumbie představila během COP26, byla vypracována na základě rozsáhlého procesu odborných konzultací, technické analýzy a zapojení veřejnosti a meziodvětvových výborů. Pro dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050 se plánuje snížení emisí skleníkových plynů o 90 % oproti úrovním roku 2015, a zbývajících 10 % má být vyváženo pravidly tzv. LULUCF (odvětví využívání půdy, změn ve využívání půdy a lesnictví). Vláda si klade za cíl snížit emise skleníkových plynů z přibližně 300 milionů tun ekvivalentu CO2 v roce 2018 na 169,4 milionu tun ekvivalentu CO2 v roce 2030.

K dosažení úplné uhlíkové neutrality je cílem strategie přeměnit sektor LULUCF z tzv. sektoru čistých emisí (v současnosti) na čistý propad uhlíku. Jedná se o přírodní nebo uměle vytvořený rezervoár, kde se hromadí a ukládá uhlík buď dočasně, nebo trvale. Přírodním propadem uhlíku je např. fotosyntéza suchozemských rostlin.

Ochrana lesů, rozvoj zemědělské půdy, zalesňování a ekologická obnova jsou konkrétní kroky k rozvoji absorpční kapacity země potenciálně až na 508 Mt CO2 ročně. Technická analýza, která je základem strategie E2050, byla provedena pomocí modelu analýzy globální změny, který umožňuje integrované hodnocení ekonomiky, energetického systému a využití půdy.

Doplňkové studie byly provedeny pomocí dalších modelů včetně modelu CAPRA o změně klimatu. E2050 vytvořil rozmanité scénáře, které se zakládají na proměnných, jako jsou ekonomický růst, populace, náklady spojené s elektrickou mobilitou, využití obnovitelných zdrojů energie a technologie zachycování uhlíku. Stejně tak se zabývá různými variantami globální změny klimatu a jejich dopadem na kolumbijský hydrologický systém.

Podle scénáře E2050 se dosáhne do roku 2050 snížení hrubých emisí na přibližně 25 milionů tun ekvivalentu CO2, přičemž zbytek bude kompenzován oblastí využívání půdy. Celkové emise CO2 související s energií se sníží z přibližně 70 Mt CO2 v roce 2020 a 12 Mt CO2 v roce 2050.

E2050 v oblasti energetiky rovněž doporučuje směry pro podporu provozních uhlíkově neutrálních budov a podporu vlastní výroby energie, která by mohla pokrýt až 15 % poptávky po energiích. Navíc prosazuje implementaci systémů zachycování uhlíku v tepelných elektrárnách, digitalizaci distribučního systému a odhaduje, že veřejná doprava by mohla do roku 2050 pokrýt 70 % poptávky v oblasti mobility, přičemž 80–100 % z toho by mělo fungovat s nízkoemisními technologiemi.

E2050 předpokládá do roku 2050 zdvojnásobení podílu obnovitelné energie na celkových dodávkách energií (z 25 % v roce 2020 na 50 % v roce 2050), a to především prostřednictvím podstatného zvýšení využívání bioenergie a solární energie.

V energetickém sektoru počítá strategie s tím, že do roku 2050 bude více než 60 % výroby elektřiny zajišťovat solární a větrná energie, zatímco většinu zbytku připadá na vodní elektrárny. Uhlí a zemní plyn budou podle plánu vyřazeny z elektrizační soustavy ve 30. a 40. letech 21. století. Větrná a solární energie zaznamená významný růst, zejména s tím, jak klesá role vodní energie (z dnešních přibližně 70 %). Plán hovoří také o tom, že Kolumbie bude mít do roku 2050 celkovou instalovanou kapacitu 7 330 MW větrné energie na pevnině, 2 000 MW větrné energie na moři a 10 909 MW solární energie.

Obnovitelná energie

V roce 2021 představovala obnovitelná energie 25 % celkových dodávek energie v Kolumbii a 29 % celkové konečné spotřeby, a to díky silné roli hydro a bioenergie. Se zprovozněním obří vodní elektrárny Hidroituango v roce 2022 se instalovaný hydroelektrický výkon země zvýšil o 1,2 GW. Postavení Kolumbie jako velkého zpracovatele cukrové třtiny a palmového oleje jí umožnilo mít v roce 2019 relativně vysoký podíl (6 %) bioetanolu a bionafty na konečné spotřebě v dopravě.

Od roku 2011 do roku 2021 se výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů zvýšila z 51 TWh na 63 TWh a podíl obnovitelných zdrojů na celkové výrobě elektřiny se zvýšil na 75 %, přičemž výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů dosáhla vrcholu (63 TWh) v roce 2021. Ten samý rok byly největším zdrojem výroby elektřiny vodní elektrárny, tvořící 72 % celkové produkce. Vítr a slunce tvořily pouze 0,07 % a 0,4 %. Na konci roku 2022 měla Kolumbie instalovaný výkon vodních elektráren 12 265 MW, 570 MW u solárních a 38,4 MW u větrných elektráren.

Kolumbie má jedinečný potenciál rozšířit vodní energii díky svým rozsáhlým říčním vodním zdrojům. Disponuje také silnými větrnými a solárními zdroji. V tomto směru je klíčový departement La Guajira, kde větry mají roční průměrnou rychlost vyšší než 12 m/s. Velké části této oblasti také vykazují sluneční záření s více než 5 kWh/m2.


Cíle pro obnovitelnou energii

Do roku 2024 hodlá Kolumbie rozšířit obnovitelné zdroje o 2 GW větrné energie a 1,4 GW fotovoltaiky. Země očekává, že do 2034 bude mít celkovou instalovanou kapacitu 24,15 GW obnovitelných energií pro výrobu elektřiny. Vodní energie by stále měla zůstat vedoucím zdrojem s 15,3 GW, následovaná větrem (4,56 GW), solárními farmami (4 GW), biomasou (350 MW) a bioplynem (11 MW). To by podle vládních odhadů zvýšilo podíl obnovitelných zdrojů v kolumbijském energetickém mixu na 79 %.

Pokud jde o biopaliva, je cílem vládní inovační strategie do roku 2030 vytvořit pět exportně orientovaných biorafinérských společností. V rámci národního plánu rozvoje pro roky 2022–2026 vláda oznámila vypracování nových aktivit v oblasti využití biomasy, bioplynu a podporu výzkumu a vývoje pokročilých biopaliv.


Podpora projektů obnovitelných zdrojů energie

Země začala finančně podporovat rozvoj nekonvenčních obnovitelných zdrojů energie v roce 2014, kdy Kongres přijal zákon 1715, který byl v roce 2018 novelizován. Kolumbijská vláda podporuje rozšiřování obnovitelných zdrojů prostřednictvím dlouhodobých aukcí, příjmů z tzv. poplatku za spolehlivost nebo nařízením, které ukládá obchodníkům s energiemi povinnost nakupovat určité procento energie z obnovitelných zdrojů.

U daňových pobídek se jedná o postupné snižování daně z příjmu, osvobození od DPH pro nákup solárních panelů, invertorů a regulátorů nabíjení, a další daňové úlevy. V roce 2021 činily daňové pobídky podle nejnovějších vládních údajů 4,8 bilionu COP (přibližně 126 milionů USD).

Vláda také podporuje sektor nejrůznějšími finančními programy. Přímé dotace jsou určeny výrobcům a domácím spotřebitelům na podporu instalace výrobních kapacit v nepropojených zónách (tzn. nepokrytých národní sítí). Tyto dotace jsou realizovány prostřednictvím pěti fondů (Fond finanční podpory energetiky propojených venkovských oblastí, Fond finanční podpory energetiky nepropojených zón, PRONE, SGR a FENOGE). Finanční podpora je přidělována přímo výrobcům, a to buď prostřednictvím snížení daní nebo osvobození od daně, přímým převodem na investice do kapitálových výdajů, nebo dotovanými půjčkami.

Nejčastější překážky realizace projektů obnovitelných zdrojů energie

Nedostatečná přenosová infrastruktura: Kolumbie má nedostatečnou kapacitu pro přenos energie ze severu země, zejména z departementu La Guajira. To brání rozvoji větrných projektů, protože nedostatek rozvinuté přenosové sítě v této oblasti zpomaluje jejich implementaci. Zpoždění v povolování a budování přenosových sítí v důsledku nesouhlasu domorodých komunit vede k odhadovaným až tříletým prodlevám v budování jednotlivých projektů.

Rozvoj projektů v odlehlých oblastech: Projekty v odlehlých oblastech čelí obtížnému přístupu k infrastruktuře. Zároveň naráží na častý nesouhlas domorodých komunit nebo požadavek podílet se na výnosech projektu v rámci obce, kde se projekt nachází. To zvyšuje komplexitu a vyžaduje více jednání se zástupci domorodých obyvatel.

Nedostatečná vyspělost trhu s elektrickou energií: Plány a návrhy týkající se trhů elektrické energie neposkytují dostatečnou podporu pro plné včlenění proměnlivé obnovitelné energie. Nedostatečná schopnost správně ocenit a začlenit výkon proměnlivých obnovitelných zdrojů do trhu způsobuje náhlé zátěže a vyžaduje rozsáhlejší investice do nových služeb, včetně úložišť elektřiny. To v konečném důsledku vede ke zvýšení nákladů a komplikuje efektivní provoz energetické sítě.


Obnovitelné zdroje v rezidenčním a průmyslovém sektoru

V oblasti rezidenčních budov představují obnovitelné zdroje 27 % konečné spotřeby energie, s dominancí dřeva pro vaření v domácnostech bez přístupu k moderním palivům. Ve srovnání s průmyslem, kde je značně využívána tzv. bagasa (odpadní materiál ze zemědělské výroby, např. cukrové třtiny), výraznější využití alternativních obnovitelných zdrojů v rezidenčním sektoru chybí.

V průmyslovém sektoru tvoří obnovitelné zdroje zhruba pětinu konečné spotřeby energie, s převahou dřeva v lehkém průmyslu. Kolumbie se také zaměřuje na využití obnovitelných zdrojů v těžkém průmyslu, jako jsou projekty solárních panelů pro vlastní potřebu v těžebním průmyslu. Vzhledem k plánům na elektrifikaci by měl podíl biomasy v oblasti bydlení v následujících letech klesnout a dát tak prostor zejména zemnímu plynu a elektřině.

Podle dlouhodobých scénářů Národního energetického plánu se podíl biomasy v průmyslovém sektoru pravděpodobně do roku 2050 relativně stabilizuje na úrovni 16–17 %. Předpokládá se pokles podílu uhlí v průmyslu v následujících letech a nahrazení elektrifikací a vodíkem.

Daň z uhlí v Kolumbii (zákon č. 1819 z roku 2016) osvobozuje průmysl od daní na paliva jako uhlí, surovou ropu a plyn, s výjimkou případů, kdy se používá zemní plyn v rafineriích nebo v petrochemickém průmyslu.

Elektrická energie

Nabídka a poptávka po energii

V roce 2021 měla Kolumbie celkem 5,3 GW kapacity na výrobu tepelné energie společně s plynem (2,6 GW), uhlím (1,6 GW) a ropnými produkty (1,1 GW), včetně 800 MW dieslových agregátů. Generování za pomocí fotovoltaiky je aktuálně mnohem více zastoupeno než generování pomocí větru. Ani jeden zdroj však není momentálně distribuován centrální přenosovou soustavou.

Uhlí a zemní plyn patří mezi hlavní záložní kapacitu pro vodní elektrárny. Výroba elektřiny byla v roce 2021 84 TWh, o 36 % více ve srovnání s rokem 2011. Vodní energie je hlavním zdrojem výroby elektřiny a instalovaná výrobní kapacita Kolumbie byla v roce 2021 12 GW, což je čtvrtá největší kapacita v Latinské Americe. Objem elektřiny vyrobené vodními elektrárnami se za poslední desetiletí zvýšil o 24 %.

V průměru činil podíl vodních elektráren 70 % celkové výroby elektřiny, přičemž historický vrchol dosáhl v roce 2008, kdy činil 82,9 % (resp. 46,4 TWh). Spotřeba elektřiny se od roku 2005 do roku 2021 téměř zdvojnásobila díky průmyslové poptávce (papír a celulóza, výroba automobilů, petrochemie a těžba) a rostoucímu počtu obyvatel získávajících přístup k elektřině.


Přenos a distribuce

Národní přenosová soustava se skládá z přibližně 28 000 km přenosových vedení. Existuje 16 provozovatelů přenosových soustav, kteří vlastní a provozují přenosové sítě. Největší část sítě, 70 %, vlastní a provozuje státní společnost ISA. Všechny přenosové soustavy postavené před rokem 2001 jsou regulovány.

Od roku 1999 Kolumbie pořádá aukce na nové přenosové projekty, kterých se mohou zúčastnit jak noví účastníci, tak stávající. Jak už bylo řečeno, nedostatečná přenosová infrastruktura je také hlavní překážkou rozvoje a systémové integrace obnovitelné energie, zejména větrné energie na severu země. V Kolumbii je 37 distribučních společností, které vlastní a provozují distribuční sítě jako regulovaný přirozený monopol.


Přeshraniční propojení

Kolumbie je propojena s Ekvádorem a Venezuelou. Až v roce 2015 začal dovoz elektřiny ze sousedních zemí převyšovat vývoz, zejména z Ekvádoru. Obchodování s energiemi je z velké části důsledkem dostupnosti vodní energie v Kolumbii. Během nedostatku vody Kolumbie dováží a v období nadbytku vody vyváží elektřinu. Kolumbie má pět propojení s Ekvádorem s celkovou kapacitou 395 MW pro import a 535 MW pro export. S Venezuelou má tři propojovací vedení o celkové kapacitě 205 MW pro import a 336 MW pro export, ale ty podle posledních informací od května 2019 nejsou v provozu.

Plánuje se také nové propojení s Panamou. V červenci 2021 obě země podepsaly dohodu o vytvoření rámce pro projekt propojení. Kolumbijský CREG a Panamský národní úřad pro veřejné služby chtějí vyvinout regulační harmonizační schéma, které stanoví, jak celý systém spravovat. S podporou Ministerstva energetiky Spojených států amerických a Rady ministrů Andského systému elektrického propojení se vyvíjejí plány pro projekt regionálního propojení Ekvádoru, Kolumbie a Peru, který bude páteří společného andského trhu s elektrickou energií. Výstavba přenosového vedení 500 kV Ekvádor – Peru je plánována ke zprovoznění v letech 2024–2025.


Struktura a regulace trhu

Fungování kolumbijského trhu s elektřinou a plynem vychází ze zákona 142 o veřejných službách a energetického zákona číslo 143. Vláda má prostřednictvím různých subjektů a organizací dohled nad trhem s elektřinou, přičemž dodávky elektřiny jsou podle Ústavy považovány za základní právo. MME je zodpovědné za stanovení reforem energetické politiky a pokynů pro zabezpečení dodávek elektřiny, zatímco ministerstvo financí dohlíží na rozpočty dotací a investic do energetiky. UPME má na starosti povinné plánování přenosu a také poskytuje indikativní plány pro rozšíření výroby elektřiny.

Dozorový orgán pro veřejné služby dohlíží a monitoruje trh. CREG reguluje ceny (tarify) pro koncové uživatele, přenosové tarify a vstup nových konkurentů na velkoobchodní i maloobchodní trh. Velkoobchodní trh s elektřinou je od roku 2004 spravován operátorem trhu a systému firmou XM, který je dceřinou společností velké společnosti ISA zajišťující přenos energií v zemi.

Dva výbory, Národní provozní rada (Consejo nacional de operación del sector eléctrico, CNO) a Výbor pro fungování trhu (El comité asesor de comercialización, CAC), pracují na zajištění správy trhu a dozoru nad trhem. Národní provozní rada je orgán zaměřený na provoz technické soustavy, která je tvořena zástupci segmentu výroby, přenosu a distribuce. Výbor pro fungování trhu podporuje CREG při dohlížení na fungování trhu a systému, zejména na práci firmy XM. Výbor pro fungování trhu může CREGu navrhnout změny tržních pravidel.

Kolumbijský tržní model zůstává podobný od jeho liberalizace v 90. letech minulého století. Nicméně, do dnešního dne přetrvávají letité neduhy v podobě nedostatečného oddělení výroby elektřiny a maloobchodu, což vede k problémům tržní síly a omezené konkurence v odvětví.

Na slabiny trhu s energiemi v Kolumbii upozornila také studie Světové banky z roku 2019. Kolumbie se snaží na existující problémy reagovat formou nejrůznějších iniciativ. Jednou z nich je Colombia Inteligente, což je program, který propojuje veřejné služby, technologické poskytovatele a veřejné subjekty pro rozvoj inteligentních sítí.


Velkoobchodní a maloobchodní trh s elektřinou

Kolumbijský velkoobchodní trh s elektřinou tvoří tři části: spotový denní trh, který spravuje společnost XM, dvoustranný smluvní trh a kapacitní trh. Velkoobchodní trh s elektřinou v Kolumbii je vysoce koncentrovaný, se třemi hlavními hráči, společnostmi Emgesa, EPM a Isagen, z nichž každá představuje přibližně 20 % celkové výrobní kapacity. Pět dalších společností drží méně než 10 % trhu.

Ačkoliv Kolumbie zavedla maloobchodní konkurenci, v praxi jsou hlavními distributory samotní výrobci. Domácnosti a malé podniky připojené k distribučním sítím jsou zásobovány elektřinou za regulované ceny. Maloobchodní tarify elektřiny jsou založeny na nákladech a vychází z výpočtového vzorce, který stanovil CREG. Tarif se skládá z výrobních nákladů (36 %), nákladů na přenos (6 %) a distribuci (38 %), s maloobchodní marží (8 %) a ztrátami (7 %) spolu s náklady na omezení dodávek (5 %).

Přibližně 13 milionů finančně ohrožených kolumbijských domácností z nižších socioekonomických vrstev, z tzv. estratos 1 a 2, jsou podporovány cenovými dotacemi na elektřinu. V roce 2021 Ministerstvo hornictví a energetiky alokovalo více než 1,6 bilionu kolumbijských pesos na tuto pomoc. Finance pocházejí z různých zdrojů, včetně Fondu solidarity a státního rozpočtu. Tato pomoc je založena na umístění (lokalitě) konkrétní domácnosti a nebere ohled na reálné příjmy domácností. Proto je tento model často kritizován, protože v mnohých případech podporuje nadměrnou spotřebu elektřiny a odrazuje od energeticky úsporného chování spotřebitelů.

Podle Mezinárodního měnového fondu byly fiskální náklady na dotace cen elektřiny v období 2016–2018 v průměru na relativně konstantní úrovni přibližně 0,3 % HDP ročně. V březnu 2022 bylo v Kolumbii instalováno přibližně 450 000 pokročilých měřičů, což je stále ještě daleko od cílené penetrace 75 % maloobchodních spotřebitelů do roku 2030 (asi 11 milionů měřičů).

Uhlí

Kolumbie je pátým největším vývozcem tohoto fosilního paliva na světě po Indonésii, Austrálii, Ruské federaci a Jižní Africe. V roce 2021 bylo téměř veškeré uhlí vyprodukované v zemi exportováno. V důsledku výrazného snížení celosvětové poptávky po energii vyvolané komplikacemi souvisejícími s pandemií covidu-19 se kolumbijská produkce a export uhlí v letech 2019 až 2020 snížily o 41 %. V roce 2021 se produkce uhlí mírně zvýšila o 12 % a v domácím energetickém mixu stejného roku uhlí představovalo 39 % domácí výroby energie.

Podíl uhlí v kolumbijském energetickém mixu se od roku 2000 do roku 2019 postupně zvyšoval. S otevřeností mezinárodním trhům a rozvojem uhelného průmyslu v posledních dvou desetiletích vzrostla produkce uhlí mezi lety 2000 a 2019 o 121 %. Výroba elektřiny z uhlí se zvýšila o 271 %, zatímco přímé využití uhlí v celkové konečné spotřebě, zejména v průmyslu, mírně pokleslo, o 4 %.

Uhlí se používá k výrobě energie, aby byla zaručena bezpečnost dodávek elektřiny v obdobích nedostatku vody, způsobeným klimatickým jevem El Niño. (Jedná se o jev, při kterém dochází anomálnímu oteplování povrchových vod ve středním a východním Tichém oceánu. S tímto zahříváním je spojeno především oslabení východních pasátů, které normálně teplou vodu ženou do západních částí Pacifiku. V praxi to znamená nedostatek srážek a suché klima.)


Rezervy

Podle údajů UPME (2021) měla Kolumbie k roku 2019 zásoby uhlí ve výši 5 985 milionů tun (Mt), přičemž 80 % zásob se soustředilo v regionech La Guajira (3 436 Mt) a Cesar (1 388 Mt) v severovýchodní části země. Kolumbijské prokázané zásoby uhlí jsou největší v Jižní Americe a tvoří je hlavně antracit a bituminózní uhlí.

Podle informací ANM z roku 2021 má kolumbijské uhlí vysokou výhřevnost: uhlí z La Guajira a Cesar dosahuje výhřevnosti mezi 6 600 kcal/kg resp. 7 100 kcal/kg. Místní uhlí má také nízký obsah síry. K lednu 2022 bylo v zemi 1 955 těžebních titulů, z toho 192 ve fázi výstavby a montáže, 166 ve fázi průzkumu a 1 597 ve fázi těžby.


Výroba

Rozsáhlá těžba ve dvou pobřežních departementech Cesar a La Guajira představuje 91 % produkce země. Veškeré uhlí vyprodukované v těchto regionech se vyváží. Uhlí produkované ve vnitrozemí je energetické uhlí, které se lokálně spotřebovává pro výrobu energie a dále pak v cementářském, papírenském, textilním a potravinářském sektoru. Kolumbijská produkce uhlí rychle rostla především mezi lety 2000 a 2011 z 38 Mt na 85 Mt. Od té doby se stabilizovala, a následně pak snížila kvůli pandemii v roce 2020.


Obchod

Uhlí se v Kolumbii vyrábí hlavně pro export. Vývoz vyvrcholil v roce 2017, kdy se vyvezlo 72 Mt, mírně poklesl na 51 Mt v roce 2019 a klesl na 40 Mt v roce 2021, což je nejnižší množství od roku 2005. V roce 2021 se tepelné (bituminózní) uhlí podílelo na celkové produkci 91 % a hutní uhlí 9 %. Kolumbijský obchod s uhlím má dosah po celém světě a obchodní partneři se liší podle druhu uhlí.

Pokud jde o energetické uhlí, velká většina vývozu z Kolumbie směřuje do Turecka (27 % v roce 2021), následuje Brazílie (12 %), Chile (11 %), Nizozemsko (9 %) a Izrael (6 %). Co se týče hutního uhlí, Kolumbie vyváží podle vládních statistik především do Číny (41 % v roce 2021), Japonska, Brazílie a Turecka.

I když okrajově, Kolumbie je také dovozcem uhlí. Podle údajů UPME z roku 2021 v roce 2020 země dovezla téměř 80 kilotun (kt) uhlí, z čehož 86 % pocházelo z Irska a Španělska.


Poptávka po uhlí

V roce 2021 bylo v Kolumbii spotřebováno pouze 9 % celkové produkce. Z toho 50,3 % bylo spotřebováno průmyslovými sektory vč. využití uhlí na výrobu koksu. Následovala výroba elektřiny (48,3 %) a rezidenční spotřeba (1,4 %).

Uhlí se používá k výrobě elektřiny, zvláště když období sucha snižuje dostupnost výroby elektřiny z vodních elektráren. V roce 2013, kdy jev El Niño snížil množství srážek, vyskočila poptávka po uhlí meziročně o 60 %. V rezidenčním sektoru se uhlí většinou používá k vytápění, zejména v méně rozvinutých regionech země.

Střednědobý výhled poptávky po uhlí v Evropě do roku 2025 ukazuje na skutečnost, že ruská invaze na Ukrajinu urychluje energetický přechod. Kolumbie není příliš závislá na využívání uhlí pro své domácí energetické potřeby, ale uhelný sektor je rozhodující pro její ekonomický rozvoj, protože téměř 90 % celkové produkce uhlí jde na export. Poptávka po energii v Kolumbii však stále roste, protože ekonomický rozvoj zvyšuje spotřebu energií. Aby bylo možné uspokojit tuto budoucí poptávku, musí se nabídka čisté energie rozšiřovat stejně rychle jako poptávka. Na druhou stranu se kolumbijská produkce uhlí soustředí do konkrétních regionů a jakýkoli odklon od uhlí se promítá do pracovních a ekonomických ztrát v těchto regionech.


Uhelná politika a její právní rámec

V Kolumbii jsou přírodní zdroje vlastněny státem a spravovány hlavními autoritami těžebního sektoru, Ministerstvem hornictví a energetiky (společně s UPME) a ANM, které uděluje práva na průzkum a těžbu nerostů. Tři hlavní těžební společnosti (Drummond, Prodeco a Cerrejón ve kterém má podíl společnost Glencore) zodpovídají za většinu těžby uhlí a licenčních poplatků. Celková výše těchto poplatků byla odhadnuta na 2 biliony COP ročně (532 milionů USD) v roce 2019, což představuje 1,1 % HDP.

Těžba uhlí se provádí na základě koncesních dohod s možností prodloužení, které zahrnují fázi průzkumu a těžby s povinností vypracování studie vlivu na životní prostředí. Pro produkci uhlí neexistují pobídky, nicméně uhlí je osvobozeno od vnitrostátní uhlíkové daně.

Postoj bývalého prezidenta Kolumbie Duqueho (2018–2022) se diametrálně odlišoval od politiky současného prezidenta Petra (od r. 2022). Zatímco Duque se zaměřoval na podporu uhelného průmyslu a rozvoj infrastruktury spojené s uhlím, prezident Petro přináší zásadní změny v politice týkající se těžby uhlí, zavedení uhlíkové daně (na spalování uhlí), omezení investic do nových dolů a diverzifikaci ekonomiky směrem k obnovitelným zdrojům energie. Petrova vláda také aktivně podporuje bývalé těžaře uhlí a plánuje transformaci regionů produkujících uhlí na obnovitelnou energetiku.

Kritické minerály

Současná kolumbijská vláda chce, aby se těžařský sektor soustředil na průzkum a rozvoj těžby nerostných surovin zásadních pro energetickou transformaci. Tento energetický přechod ke klimatické neutralitě má přinést zaměstnanost a sociální výhody pro zasažené komunity.

Kolumbie má zásoby mědi, niklu a kobaltu a její těžební průmysl je považován za dobře rozvinutý. Poptávka po kritických nerostných surovinách se podle odhadů má vyvíjet v souladu s tempem globálních a regionálních energetických přechodů, technologickým vývojem, zlepšením recyklace a substituce, stejně jako s vyhlídkami na zvyšující se poptávku po klíčových nerostech v Severní Americe a Evropě.

Kolumbie označila některé nerosty za strategický zájem pro rozvoj kolumbijského těžebního průmyslu kvůli jejich celosvětové poptávce a významu. Jedná se o zlato, platinu, měď, fosfátové nerosty, hořčíkové nerosty, uran, železné, niobové a tantalové minerály a černé písky. Nové těžební politiky v tomto směru jsou definovány v Národním rozvojovém plánu 2022–2026.

Plyn

Rezervy a výroba

V roce 2021 vyprodukovalo 337 kolumbijských uhlovodíkových polí 84 % ropného plynu a 16 % suchého plynu. Celkem 60 % kolumbijských zásob plynu se nachází v regionu Llanos Orientales. Nejproduktivnější místa jsou v regionu La Guajira.

Navzdory očekávanému mírnému nárůstu domácí produkce do roku 2028 potenciál kolumbijských nalezišť plynu celkově klesá: na konci roku 2021 byly prokázané zásoby 89,6 mld. m3 a na konci 2021 klesly na přibližně 80 mld. m3. Mezi roky 2010 a 2020 se prokázané rezervy snížily o 45 %.

Kolumbie má potenciál v nekonvenčních zdrojích plynu v oblasti Valle Medio del Magdalena. Frakování by mohlo podle odhadů přidat 198,2 miliardy m3 plynu k existujícím zásobám. Proto byla vydána čtyři povolení pro těžbu společnostem Ecopetrol, Drummond, Tecpetrol a ExxonMobil. Místní obyvatelstvo je ale zásadně proti frakování a vláda zvažuje jeho zákaz.


Obchod

Podíl zemního plynu v celkových dodávkách energie v Kolumbii se zvýšil z 24 % v roce 2009 na 27 % v roce 2019. Od roku 2007 do roku 2015 vyvážela Kolumbie zemní plyn do Venezuely prostřednictvím transkaribského plynovodu. Dnes již Kolumbie zemní plyn neexportuje. Riziko narušení dodávek energie v zemi pozastavilo vývoz a místo toho začala Kolumbie v roce 2016 importovat LNG z Trinidadu a Tobaga. Očekává se, že Spojené státy se v nadcházejících letech stanou hlavním dodavatelem LNG Jižní Ameriky a nahradí tak Trinidad a Tobago.


Poptávka po plynu

Poptávka po zemním plynu v Kolumbii se za poslední dvě desetiletí téměř zdvojnásobila kvůli rostoucímu využití v sektoru elektřiny a stavebnictví. Poptávka není sezónní ve smyslu střídajících se ročních období. Mění se v průběhu týdne a víkendů a je ovlivněna cykly El Niño, které se objevují každé čtyři roky. Například v první polovině roku 2020 kvůli nízkým hladinám vodních nádrží vzrostla poptávka po plynu pro výrobu elektřiny z tepelných elektráren z 361 GWh na 453 GWh.

V roce 2021 fungovalo v Kolumbii 24 elektráren na zemní plyn (7 s paroplynovou turbínou, 17 normálních, z toho tři s možností přepínání paliva a spoluspalování). Průmyslový sektor je největším odběratelem zemního plynu, představující 43 % celkové poptávky v roce 2021. Následují výroba elektřiny (32 %), rezidenční sektor (15 %), doprava (6 %) a veřejné služby (4 %). Poptávka průmyslu po zemním plynu mezi lety 2011 až 2021 klesla o 2 %. Využití zemního plynu pro výrobu energie se v tomto období zvýšilo o 51 %, přičemž v letech 2013 až 2016 došlo k výraznému nárůstu kvůli fenoménu El Niño.

Stlačený zemní plyn (CNG) pro vozidla tvoří část spotřeby zemního plynu v zemi. Kolumbie má v současnosti 433 čerpacích stanic umístěných ve 21 z 32 departementů země. Toto palivo je dodáváno do přibližně 184 tisíc vozidel na zemní plyn.


Plynárenská infrastruktura

Kolumbijská plynárenská síť spojuje oblasti výroby a dovozu s místy spotřeby. Skládá se ze dvou velkých, ale nepropojených systémů: pobřežní plynovodní systém ve vlastnictví společnosti Promigas v oblasti Karibiku, včetně závodu na zpětné zplynování v Cartageně, a pevninského potrubního systému ve vlastnictví Transportadora de Gas Internacional (TGI). TGI je přidružena ke společnosti Grupo Energía Bogotá a provozuje 4 000 km potrubí s přepravní kapacitou 23 675 Mcm/d. Kolumbie má jedno zařízení na zpětné zplynování LNG a plánuje se investice do dvou dalších projektů terminálů LNG.

V roce 2013 vláda zahájila výběrové řízení na vybudování prvního závodu na zpětné zplynování v Barú, v Cartagena de Indias. Plovoucí skladovací jednotka pro zpětné zplynování „El Cayao“ zahájila provoz v prosinci 2016. El Cayao má skladovací kapacitu 170 000 m3 zkapalněného zemního plynu a kapacitu zpětného zplynování 11,3 mil. m3/d. Smlouvu o zpětném zplynování uzavřely společnosti Grupo Térmico a SPEC (Sociedad Portuaria el Cayao) na období deseti let do listopadu 2026. SPEC je přidružena k vlastníkovi plynovodu Promigas. Společnost Promigas oznámila plány na rozšíření terminálu na kapacitu 24 milionů m3/d do roku 2027.


Struktura trhu s plynem

Regulační struktura kolumbijského trhu s plynem je podobná americkému modelu a zaměřuje se na dlouhodobé dohody o přepravě plynu. Dozorčí úřad pro průmysl a obchod (Superintendencia de Industria y Comercio) sleduje, aby trh zůstal konkurenceschopný, a monitoruje monopolní chování.

CREG se nezabývá přímou regulací přístupu k plynárenské infrastruktuře. Figuruje coby vypisovatel a koordinátor výběrových řízení na budování nové nebo rozšiřování stávající plynárenské infrastruktury. Produkci zemního plynu v Kolumbii ovládají tři společnosti. Státní firma Ecopetrol, která drží většinu trhu, následuje Equion Energia (partnerství mezi Ecopetrolem a Talisman Energy) a společnost Chevron. Velkoobchodní trh s plynem v Kolumbii se dělí na primární a sekundární. Primární trh zahrnuje výrobce zemního plynu a obchodníky s dováženým plynem. Na sekundárním trhu se obchodují a vyjednávají smluvní práva na jednotlivé dodávky plynu. V maloobchodě jsou za hlavní hráče v distribuci zemního plynu považovány společnosti Vanti S.A. E.S.P., Gases Del Caribe S.A. E.S.P., Gases De Occidente S.A. E.S.P. a Empresas Públicas de Medellín E.S.P.


Plynová politika

Minulé vlády prosazovaly používání zemního plynu jako klíčového tranzitního paliva v celé ekonomice. Národní energetický plán 2018–2022 naznačil významnou a rostoucí roli zemního plynu na základě dlouhodobých energetických scénářů. S cílem snížit emise vláda podpořila používání zemního plynu v rezidenčním sektoru, jako náhradu palivového dřeva a pevných paliv, v průmyslu, aby podpořila odklon od uhlí a v sektoru dopravy s nárůstem veřejné dopravy (autobusy), nákladní (těžká a nákladní vozidla) a námořní dopravy.

Zajímavostí je, že v Kolumbii jsou výrobci a prodejci plynu povinni každý rok předkládat svůj výrobní plán pro každé ložisko ministerstvu hornictví a energetiky, a to na desetileté období. Tuto informaci mohou během roku aktualizovat.

Středně dobý plán dodávek zemního plynu, které připravilo UPME aktuálně na období 2019–2028, zahrnuje také investice do nové a modernizace stávající infrastruktury zemního plynu s následujícími projekty:

  • Rozšíření přepravní kapacity v úseku Mariquita – Gualanday na 20 milionů kubických stop denně (mcf/d) v Guandalay do prosince 2022.
  • Obousměrná přepravní kapacita 100 mcf/d v obci Ballena, v úseku Barrancameja – Ballena, do prosince 2022.
  • Obousměrná přepravní kapacita 170 mcf/d v obci Ballena, v úseku Barranquilla – Ballena, do prosince 2022.
  • Obousměrné propojení mezi úseky Barranquilla – Ballena a Ballena – Barrancabermeja s přepravní kapacitou 170 mcf/d do prosince 2022.
  • Rozšíření přepravní kapacity v Jamundí ve Valle de Cauca na 3 mcf/d pro zásobování poptávky v uzlu Popayán do prosince 2022.
  • Obousměrná přepravní kapacita 250 mcf/d v Mariquita, v úseku Yumbo-Mariquita. Realizace tohoto projektu závisí na výběru investorů UPME. Spuštění by mělo být nejpozději do prosince 2024.

Projekty pro novou infrastrukturu:

  • Regasifikační zařízení na jihozápadě na pacifickém pobřeží v Buenaventuře (Costa Pacifico / pacifické pobřeží) s regasifikační kapacitou minimálně 400 mcf/d a skladovací kapacitou 170 000 m3, které má být uvedeno do provozu nejpozději do prosince 2024.
  • Plynovod spojující LNG zařízení v Buenaventuře se sítí NTS v Yumbo s přepravní kapacitou minimálně 400 mcf/d, který má být uveden do provozu nejpozději do prosince 2024.
  • Vláda rovněž zvažuje další regasifikační zařízení, Costa Caribe (karibské pobřeží). Projekt La Guajira by měl kapacitu pro 200 MBTU/d.

Ropa

Ropa přináší 2 % hrubého domácího produktu země, což představuje 13 % přímých příjmů státního rozpočtu. Celková produkce surové ropy dosáhla historických vrcholů kolem 1 milionu barelů denně (mb/d) v letech 2011–2015, ale od té doby klesla na 767 tb/d v roce 2021. V příští dekádě se očekává ještě další pokles produkce, který by mohl z Kolumbie učinit čistého dovozce.

Ropa je hlavním zdrojem energetické produkce v Kolumbii: 40 % celkové domácí energetické výroby v roce 2021, následovaná uhlím (39 %). Asi třetina produkované surové ropy se v domácích rafineriích přemění na ropné produkty, z nichž dvě třetiny se exportují hlavně do Spojených států, Číny a sousedních latinskoamerických zemí. Postupný pokles produkční úrovně však vedl ke klesajícím exportům. V roce 2021 čisté exporty představovaly 61 % (nebo 471 tisíc barelů denně [tb/d]) celkové produkce ropy, ale odhaduje se, že ty postupně klesnou do roku 2028 o 36 %.

Doprava a průmysl jsou největšími sektory spotřeby ropných produktů v Kolumbii. Jelikož země nemá vyvinutou železniční síť, v dopravní obsluze převládají autobusy, auta a motocykly. V roce 2021 pokrývala ropa 90 % poptávky po energii v dopravě a 31 % poptávky po energii v průmyslu.

Ropa je marginálně využívána v kolumbijských elektrárnách (1,8 % v roce 2021), navzdory vzestupné tendenci od roku 2010, s výrazným vrcholem během jevu El Niño v roce 2016 (4,4 %).


Obchod s ropnými produkty

Kolumbie je klíčovým regionálním dodavatelem ropy. Nicméně místní kapacita rafinací surové ropy nedostačuje k pokrytí poptávky po ropných produktech, což vyžaduje jejich dovoz. V roce 2021 byla Kolumbie celkově čistým dovozcem benzinu, nafty a LPG. V posledních letech došlo k mírnému poklesu importu díky rozšíření kapacity rafinérií společnosti Ecopetrol.

Nejvíce importovanými ropnými produkty do Kolumbie jsou nafta a motorový benzín, které představují 77 % a 23 % dovozených paliv v roce 2021. Exporty produktů z Kolumbie směřují na trh v USA nebo do Portorika.

Kolumbie je čistým vývozcem topného oleje, plynového/dieselového oleje a ropného koksárenského písku. Historicky dominující export topného oleje výrazně poklesl od roku 2011 (o 81 %), přičemž v roce 2021 převažovaly exporty plynového/dieselového oleje (45 %), nafty (27 %), topného oleje (12 %), ropného koksárenského písku (11 %) a motorového benzínu (4 %).

Objemově se exporty ropných produktů v posledních desetiletích výrazně proměnily, dosáhly celkově 106,7 tb/d v roce 2021, zatímco celkové dovozy ropných produktů byly 122,2 tb/d.


Ropná politika

Politika v oblasti ropy v Kolumbii je prováděna MME a ANH. Hlavním legislativním rámcem pro tento sektor je petrochemický zákoník. Podle kolumbijské ústavy patří vlastnictví podloží a přírodních zdrojů vč. ropy státu. ANH může udělit společnostem práva k průzkumu a těžbě v určitém území výměnou za poplatek závislý na typu uhlovodíků. Společnosti musí splňovat minimální požadavky na právní, finanční, provozní a sociálně-environmentální praktiky.

V listopadu 2022 schválil kolumbijský Kongres daňovou reformu umožňující zvýšení státního rozpočtu o 4 miliardy USD ročně hlavně prostřednictvím vyššího zdanění příjmů ropných společností. Současná vláda prezidenta Petra neplánuje uzavírání nových smluv o průzkumu a těžbě ropy a plynu, ale zaměřuje se na zlepšení a zefektivnění těžby na existujících nalezištích. Proto rozvoj těžby břidlicové ropy čelí politickým, právním a regulačním nejistotám.

Dlouhodobá strategie Kolumbie (E2050) se zaměřuje na snížení závislosti na ropy a zvýšení elektrifikace spotřeby energie. Ropa bude hrát roli v exportu, ale v domácím energetickém systému se podle odhadů výrazně sníží.


Infrastruktura v oblasti ropy

Přístavy

Hlavními přístavy v Kolumbii jsou Buenaventura, Cartagena, Tumaco a Coveñas, které se specializují na export ropy a import rafinovaných produktů z ciziny. Přístav Tumaco se nachází na pacifickém pobřeží v zálivu Tumaco, blízko hranice s Ekvádorem a na jih od Panamského průplavu. V dubnu 2021 byla v Coveñas slavnostně zahájena nová obousměrná jednotka pro kotvení s kapacitou nakládky mezi 50 000 a 60 000 barelů za hodinu.

Přístav Cartagena je určen pro dovoz ropných produktů. Terminál Pozos Colorados v Santa Martě přijímá kapalná paliva a naftu z mezinárodního trhu, které jsou následně přepravovány potrubím do vnitrozemí země. Rafinované produkty jsou přijímány také přes Puerto Bolívar v La Guajira pro provoz komplexu uhelného dolu Cerrejón. Přístav Buenaventura zpracovává největší objem nákladu v zemi pro asijský trh. Má také terminál pro přijímání rafinovaných produktů, které pokrývají poptávku jihozápadní Kolumbie.

Potrubí

Síť ropovodů v Kolumbii má délku 6 100 km, přičemž za síť 55 ropných potrubí zodpovídá 16 přepravních společností. Potrubí spojuje izolované oblasti produkce ropy s rafineriemi (závody v Cartageně a Barrancabermeja) nebo exportními přístavy v Karibiku (Coveñas, Cartagena, Barranquilla, Santa Marta, Puerto Bolívar a San Andrés) a na pacifickém pobřeží (Buenaventura a Tumaco).

Většinu systému ropných potrubí vlastní firma Cenit Transporte y Logística de Hidro-carburos S.A.S., dceřiná společnost Ecopetrolu, a skládá se z radiální sítě propojující stanici Pozos Colorados v Santa Martě s několika koncovými stanicemi, jako jsou Buenaventura, Neiva a Puente Aranda. Pouze jedna linka patří třetí straně a přemisťuje rafinované produkty mezi městy Medellín a Rionegro.

Ropná potrubí jsou opakovaně napadána ozbrojenými skupinami, což způsobuje opakovaná poškození infrastruktury, životního prostředí a ekonomické ztráty. Potrubí v Coveñas, nacházející se na severovýchodě země, je nejčastěji cílem útoků a v roce 2018 nebylo téměř půl roku v provozu.


Zpracování ropy

Kolumbie má pět rafinerií s celkovou kapacitou zpracování surové ropy kolem 420 tisíc barelů denně. Hlavními rafineriemi, které patří státní společnosti Ecopetrol, jsou Barrancabermeja a Cartagena. Tyto rafinerie produkují veškerou naftu a letecké palivo určené pro domácí spotřebu. Barrancabermeja zpracovává zhruba 250 tisíc barelů denně lehké a středně lehké ropy a Cartagena zhruba 165 tisíc barelů denně těžké ropy.

Ostatní rafinerie jsou menší a výstupy jejich produktů nesplňují požadované kvalitativní specifikace pro národní potrubní systém. Ecopetrol investuje obrovské finanční prostředky ve výši 777 milionů USD do rafinérie v Barrancabermeja. Tato investice má za cíl do konce roku 2023 vylepšit palivovou kvalitu a snížit emise. Kromě toho firma také vkládá finanční zdroje do modernizace rafinerie v Cartageně, s cílem zlepšit propojení s potrubní sítí a zvýšit tak její spolehlivost. Zároveň se plánuje otevření první soukromé rafinerie v Puerto Berrío, Magdalena. Očekává se, že od roku 2023 bude tato rafinerie schopna zpracovávat až 150 tisíc barelů ropy denně.


Skladování

V Kolumbii existuje přibližně 400 ropných polí s celkovým počtem 15 000 vrtů a kolem 250 zařízení na těžbu ropy. Podle dostupných informací má Kolumbie schopnost skladovat surovou ropu ve výši přibližně 7 milionů barelů a ropné produkty v objemu kolem 3 milionů barelů, podle údajů shromážděných společností Cenit.

Velkoobchodní distributoři ropy mají povinnost zajišťovat pravidelné a stabilní dodávky paliv spotřebitelům. Jsou povinni udržovat trvalou minimální kapacitu nádrží, která odpovídá 30 % měsíčního objemu dodávek z každé vlastněné zásobovací stanice.

Co se týče ethanolu a biodieselu, distributoři musí disponovat dostatečnou skladovací a inventární kapacitou, aby mohli pokrýt poptávku minimálně po dobu deseti pracovních dní. Tyto povinnosti se vztahují k samotné kapacitě skladování, nikoli k uskladňování ropných produktů.

Strategie a priority pro výzkum, vývoj a inovace v energetice

V rámci Plánu národního rozvoje (PND) 2018–2022, schváleného v roce 2021, byla celková ambice zvýšit veřejné a soukromé investice do technologií a inovací na 1,5 % HDP do roku 2022 (tzv. Pakt pro vědu, technologii a inovace). PND pro období 2022–2026 se zaměřuje na prioritu reindustrializace a veřejné investice do technologií s cílovým podílem 0,5 % HDP určeným pro výzkum a vývoj. Součástí tohoto plánu je také zřízení specializované agentury.

V září 2021 byla prezidentskou směrnicí č. 6/2021 spuštěna iniciativa Paktu pro vědu, technologii a inovace napříč různými sektory. Důlní a energetický sektor byly označeny jako referenční sektory, které by měly investovat 10 % nad průměrným procentem investic do vědy, technologie a inovací za období 2014–2019, což představuje celkem 7 % z celkových investic od roku 2022.

V roce 2019 národní vláda svolala Komisi odborníků za účelem vypracování plánu do roku 2030 pro rozvoj vědy, technologie a inovací. Doporučení komise, přijaté vládou, pro energetický sektor zahrnují tři energetické programy směřující k novému konkurenceschopnému a udržitelnému produktivnímu modelu. Ty zahrnují:

  • Vytvoření průmyslu pro energetickou transformaci s důrazem na vývoj zařízení přizpůsobených tropickým podmínkám. Cílem je do roku 2030 vytvořit pět technologicky orientovaných společností v oblasti instrumentace, kontroly a energetických zařízení.
  • Rozvoj průmyslu biorafinerií za účelem exportu biopaliv. Plánem je do roku 2030 vybudovat a provozovat pět biorafinerií, které by měly hrát klíčovou roli v oblasti biopaliv.
  • Podpora přenosu a implementace technologií pro chytrá a udržitelná města. To bude dosaženo vytvořením dvou národních laboratoří v krátkodobém horizontu a vytvořením pěti chytrých měst do roku 2030.

Kromě priorit identifikovaných Komisí odborníků je Kolumbie aktivní v rozvoji plánů na využití vodíku a větrné energie na moři.

Kolumbie podporuje výzkum, vývoj a inovace v energetice prostřednictvím různých finančních nástrojů:

  • Fond pro vědu, technologii a inovace „Francisco José de Caldas“, hlavní zdroj financí pro energetický sektor, podporuje projekty v oblasti vědy, technologie a inovací. Je financován z vládního rozpočtu, veřejných i soukromých zdrojů, darů a mezinárodní spolupráce.
  • Fond pro vědu, technologii a inovace získává 10 % svých prostředků z těžebních poplatků z energetických a hornických zdrojů.
  • Společnosti realizující projekty vědy, technologie a inovací mají nárok na daňové výhody ve spolupráci s ministerstvem vědy, technologie a inovací.
  • Malé a střední podniky mohou využít fiskální kredity podporované vládními iniciativami.
  • Fond pro nekonvenční zdroje energie a efektivní hospodaření s energií (FENOGE) poskytuje finanční podporu projektům napříč vývojem technologií, zahrnujícím výzkum, inovace a demonstrace.
  • Ministerstvo vědy, technologie a inovací spolupracuje s Ministerstvem pro energetiku a těžbu (MME) a společností Ecopetrol na rozvoji vědeckých a technologických aktivit pro podporu energetické transformace.

Zaměření Kolumbie na vodík

Podle kolumbijské vlády činí roční poptávka po vodíku v Kolumbii přibližně 150 kilotun, především v rafinérském průmyslu, s částí využití v produkci hnojiv, výrobě skla a potravinářském průmyslu. Většina této poptávky je uspokojena vodíkem vyráběným zemním plynem bez technologie CCUS, a pouze s minimálním podílem vodíku produkovaného elektrolýzou s elektrickou energií ze sítě.

Výroba vodíku v Kolumbii momentálně vykazuje roční produkci přibližně 1,5 milionu tun CO2. Avšak tato emise by mohla být výrazně omezena přechodem na technologie s nízkými emisemi, jako je elektrolýza poháněná obnovitelnou energií či využití fosilních paliv s následným zachycováním CO2 (CCUS). Kolumbijská vláda zdůrazňuje význam nízkoemisního vodíku pro dekarbonizaci průmyslových a dopravních odvětví, vyvážení elektrické sítě a generování ekonomických přínosů prostřednictvím jeho exportu.

Kolumbie přijala první kroky směrem k využití potenciálu vodíku jako klíčového prvků čisté energetické transformace země. Tímto začátkem bylo schválení Zákona o energetické tranzici, který definuje koncepce zeleného a modrého vodíku. Zároveň rozšiřuje existující daňové výhody, které již platí pro nekonvenční obnovitelné zdroje, také na projekty související s modrým a zeleným vodíkem. Tento zákon poskytuje pravomoci agentuře FENOGE k financování a realizaci projektů vodíku a technologie zachycování a ukládání oxidu uhličitého.

V září 2021 vláda představila Mapu rozvoje vodíku, která vznikla ve spolupráci s Meziamerickou rozvojovou bankou. Tato strategická mapa důkladně analyzuje konkurenceschopnost, poptávku a exportní potenciál nízkoemisního vodíku. Současně stanovuje soubor cílů pro rozvoj trhu s nízkoemisním vodíkem v Kolumbii a představuje plán akcí, které je nutné provést v krátkodobém, střednědobém a dlouhodobém horizontu (konkurenceschopná výroba, rozvoj vozového parku s odpovídajícími palivovými články, investiční projekty apod.).

Aktivity v této oblasti už generují první výsledky. Dva pilotní projekty pro výrobu nízkoemisního vodíku a jeho využití v rafinérii a elektrické síti se staly funkčními v roce 2022. Zároveň Ecopetrol oznámil plány na rozvoj dvou projektů, které mají vést k výrobě nízkoemisního vodíku v průmyslovém měřítku. Očekává se, že brzy budou oznámeny další projekty, jelikož FENOGE v březnu 2022 spustil program H2 Colombia. Cílem je podpora modrého a zeleného vodíku, identifikace klíčových hráčů a projektů v celém hodnotovém řetězci, zlepšení správy znalostí a zavedení mechanismů pro financování.

V současné době probíhá výběrové řízení pro identifikaci projektů, které následně obdrží investice a finanční podporu na předběžné a proveditelnostní studie. Tyto pilotní projekty jsou prvním krokem k zavedení nových aplikací, které výzvou představují nahrazení současných paliv v průmyslových procesech nízkoemisním vodíkem. Probíhají studie zaměřené na identifikaci a podporu vodíkových center v zemi, výrobu derivátů, analýzu nových finančních schémat a možností využití Kolumbie pro vývoj vodíkových center v oblastech s koncentrací zásob, poptávky a infrastruktury. Zároveň se zvažuje geografická výhoda a optimalizace v blízkosti distribučních sítí a masivních průmyslových center.

Kolumbie se také aktivně účastní mezinárodních dialogů za účelem etablování se jako potenciálního vývozce na největší trhy (Japonsko, Korea a Evropa). Vláda uzavřela memoranda o porozumění s přístavem v Rotterdamu s cílem toto opakovat s dalšími evropskými přístavy a pracuje na dohodách o spolupráci s Austrálií, Chile a Německem.

Veletrhy a oborové akce

V Kolumbii se pravidelně pořádá několik národních i mezinárodních veletrhů a konferencí zaměřených na generování energie, čisté energie a související oblasti. Některé z hlavních událostí v této oblasti zahrnují:

Mezinárodní kongres a výstava Colombia Oil and Gas – jedná se o jednu z hlavních národních událostí zaměřených na elektrickou energii, výrobu energie a energetické technologie. Další ročník se bude konat v termínu 24.–25. července 2024 v Bogotě.

FISE je významným veletrhem v regionu pro odborníky, firmy, inženýry, výrobce zařízení, dodavatele služeb a další subjekty působící v energetickém sektoru. V rámci veletrhu jsou prezentovány nejnovější trendy v oblasti generování elektrické energie, distribuce, přenosu, ukládání energie, obnovitelných zdrojů a smart technologií pro energetiku. Aktuální ročník se konal v listopadu 2023.

FIB je jedním z největších a nejvýznamnějších veletrhů v Kolumbii a v Latinské Americe obecně. Jedná se o mezinárodní veletrh, který se koná v Bogotě. I když se zaměřuje na širokou škálu odvětví a sektorů, včetně průmyslu, technologií, obchodu, zemědělství, zdravotnictví a dalších, zahrnuje také oblasti spojené s energetikou, jako jsou obnovitelné zdroje energie, energetické technologie, a další energetické inovace a produkty.

ExpoSolar Colombia je veletrh zaměřený na solární energii a obnovitelné zdroje energie. Jedná se o významnou událost, která představuje nejnovější technologie, produkty a služby v oblasti solární energie a obnovitelných zdrojů. Příští ročník se koná v Medellínu v termínu 16.–18. října 2024.

Minexpo se koná v Medellínu, je významnou událostí v oblasti těžby, důlního průmyslu a souvisejících technologií v Kolumbii a Latinské Americe. Tento veletrh představuje nejnovější technologie, zařízení, stroje a služby v oblasti těžby nerostných surovin. Druhý ročník se bude pořádat v dubnu 2024.

Kontakty

Ing. Hanková Palinková Nikola
Ing. Nikola Hanková Palinková ředitelka zahraniční kanceláře