Terezin příběh začal nenápadně – vysokoškolským studiem jazyka a literatury se zaměřením na Španělsko a Latinskou Ameriku. Zatímco její spolužáci se vydávali na studijní pobyt do Evropy, ona si vybrala Mexiko. „Vidina toho, že půl roku strávím mimo evropský kontinent mě fascinovala a lákala, ale zároveň jsem z toho měla respekt. Zvolila jsem si Mexiko z ryze pragmatického důvodu. Tamější univerzita UNAM patří k těm nejlepším v Latinské Americe. Rodičům jsem se s plány nesvěřila a prakticky je postavila před hotovou věc. Bála jsem se jejich reakce. U nás se nikdy moc necestovalo a jediné, co naši o Mexiku věděli, bylo to, co běžně přenáší televize (kriminalita a drogy). Dopadlo to přesně tak, jak jsem si představovala. Táta ani máma mému rozhodnutí moc nerozuměli. Ale smířit se s ním museli. Když jsem ve svých 22 letech přistávala nad 20milionovým hlavním městem, uvědomila jsem si tu vzdálenost, která mě od domova dělí. Začala jsem o svém rozhodnutí pochybovat a bála se z letadla vystoupit.Půl roku jsem zde žila u mexické rodiny, kde jsem poprvé uviděla, jak pevné vztahy tu mezi sebou lidé mají. Poznala jsem jejich úctu k nejstarším členům rodiny a ke stáří obecně. Myslím, že to je jedna z hlavních věcí, kterou bychom se mohli inspirovat. Postarší mexický pár si mě v podstatě adoptoval a já jim dodnes neřeknu jinak než mexická máma a táta. Kontakt udržujeme nadále a pravidelně se vídáme.Během studia v Mexiku jsem si vedla deník, k jehož zápiskům se ráda vracím, protože zachycují mé první dojmy ze země. Často se tam opakují slova jako štěstí, energie a bezstarostnost. Mé zápisky jsou plné barev, protože přesně takové je i Mexiko. Jedná se o zemi se spoustou tváří, nelze jej vnímat černobíle.Když jsem se vrátila do České republiky, řada lidí myslela, že jsem se zbláznila. Nemluvila jsem o ničem jiném než o Mexiku a chodila jen v oblečení s mexickými ornamenty. Říkali si, že mě to přejde. Ale nepřešlo. Nemyslela jsem na nic jiného než na způsoby, jak se do země vrátit. Právě v tu dobu přišla osudová nabídka práce na pozici asistentky v zahraniční kanceláři CzechTrade v Mexico City, kterou jsem s nadšením přijala."Původní Terezin plán byl zůstat v mexické pobočce CzechTrade pouze 1 rok. Tehdy měla v České republice snoubence, se kterým plánovali, že za ní dorazí a pak se spolu vrátí. Její rodina byla klidná, že za chvíli bude zase doma. „Nakonec můj život nabral zcela jiný směr a letos to budou 4 roky od chvíle, kdy jsem se rozhodla v Mexiku zůstat. Často přemýšlím, co mě k této zemi tak táhne. Když tuto myšlenku převracím ze všech stran, vždy skončím u lidí a jídla. Stačí zajít do masny, zelinářství či jen tak na ulici a hned pocítíte, proč Mexiko řadě cizinců přiroste k srdci. Úsměv a laskavý přístup není výjimkou, slovem děkuji a prosím tu nikdo nešetří, a i když se setkáte s neznámými lidmi, nemáte pocit, že by se ke konverzaci s vámi nutili." Nakonec Tereza našla v zahraničí víc než jen práci, která ji naplňovala. „První rok v Mexiku jsem poznala svého současného přítele. Poprvé jsem ho zahlédla tančit na parketu salsu a myslím, že už tehdy jsem se do něj zamilovala. Po jeho boku jsem se naučila vážit si své rodiny a přítomného okamžiku. Také mě začlenil do své rodiny, což mě utvrdilo v mnoha věcech. Rodinná setkání nejsou v Mexiku povinností. Jednotliví členové jsou šťastní, že se vidí. Je jedno, kdy a kde. A lidé si zde téměř nestěžují, ačkoliv mají plno starostí. Díky svému přítelovi jsem také pochopila, že i malé věci dokáží zlepšit životy jiných lidí. Tato filozofie mě nasměrovala k pomoci dětem. V Mexiku jsou obrovské sociální nerovnosti a řada dětí nezažívá bezstarostné dětství. Jednou z možností, jak jim zlepšit život, je vzdělání. Během pandemie měly děti v jedné z místních základních škol problém připojovat se k distanční výuce. Proto jsme jim s přítelem darovali smartphony, a umožnili jim tak pokračovat ve studiu online. Pro studenty jsem také přichystala prezentaci o České republice a až se vše vrátí k normálu, chci jim připravit české odpoledne a trochu rozšířit obzory. Kromě lidí mě na Mexiku baví i jídlo. Zdejší gastronomie je součástí světového dědictví UNESCO a najdete tu podniky patřící mezi 10 nejlepších restaurací na světě. Mé gastro zážitky se ale zrodily na ulici. Postávat v podvečer u pouličního stánku, z něhož se během přípravy jídla line kouř a snažit se ze sebe hlubokými výdechy dostat pálivost z omáček, to je Mexiko, které miluju. V tu chvíli mám pocit, že mi nic v životě nechybí. Jenže chybí a moc. Život v zahraničí s sebou přináší i řadu úskalí. Riskujete totiž to, že budete navždy rozděleni mezi dva světy, které není možné spojit. Na jedné straně rodina a přátelé v České republice a na druhé straně země, která váš život naplňuje a nová mexická rodina, bez které si svůj život také neumíte představit. Už nevíte, kde je vlastně ono „doma“, protože domovy máte dva.Život v Mexiku mi naprosto převrátil pohled na svět a změnil mé dosavadní hodnoty. Našla jsem cestu ke své rodině a zároveň jsem si začala vážit České republiky a života v ní obecně. Když slýcháváte osudy některých Mexičanů, pochopíte, že se nemají ani zdaleka tak dobře jako my."
[...]